CANAWOY (CHANELLING)

    je zafixování zákusu psa po ponechání materiálu figurantem. Ideální je palcem a ukazovákem lehce stisknout marmové body, propojené k mandibule, jazyku, slinné žláze a kývačům. Nikdy ne více než středním tlakem. Pokud víte, kam přesně zatlačit, ať vedeni šestým smyslem či praxí se stovkami psů a tedy i touto zkušeností, a víte, o čem píši, jste dozajista zvýhodněni jako psovodi. Pokud však ne, je to v podstatě jedno, bude to jen o trochu déle trvat. A tuto déle trvající cestu předávejte jako figuranti dál, protože vysvětlit věci týkající se pocitů začátečníkovi je strastiplné.
    Psovod otevřenou dlaní podepře bradu kořist svírajícího psa, maje jej před sebou, a pokud je to možné, druhou rukou jej pomalu pohladí spolu s uklidňující pochvalou. Jen na okamžik. Kořist je v počátku nácviku stále pod vlivem figuranta. Vzápětí nechť následuje pokračování v pro psa příjemné činnosti, v boji o kořist. Onen uklidňující kontakt spolu se zastavením boje prodlužujte a získávejte si tak psovu důvěru, že o kořist nepřijde. Pes podporovaný mírným tahem vodítka, potažmo drženého materiálu, a mírným až konejšivým povelem „hodný“ je po zastavení boje ujišťován, že se opravdu nic neděje. Postupně se k podepření brady přidává uchopení obojku psovodem, který, fixujíc pevně, ale ne nepříjemně kývače, zabrání v potrhávání hlavou, překusům etc. Nácvik pevného držení kořisti je popsán v šestém dílu Abecedy výcviku. Je to totožné u držení jak míčku, tak i kůže, řídítek či rukávu, jež ponecháte psu.
    Držení kořisti, která se ani nehne, je tou nirvánou, o kterou predátor přeci usiluje. Vámi připravovaný pes to jen zatím neví. Brzy si však vzpomene na to, co zdědil po svých rodičích a ti zase po těch svých. Na ten blažený pocit, kdy se králík přestal v mordě hýbat a hlad nebyl tak silný, aby jeho předka donutil kořist ihned roztrhat a sežrat, a tak si mohl pomalu vychutnat krev prýštící z prokousnutého hrdla kořisti, anebo naopak mateřský pud hlad překonal a kořist byla mnohdy náročně transportována do brlohu v hladovém očekávání kňučícím potomkům, bez jediného jejího porušení lovcem.

VYBUDOVÁNÍ PEVNÉHO ZÁKUSU V POLOZE SEDNI

    považuji za vrchol nácviku pouštění. Sám s tímto začínám již před povelem „pusť“, a to také úplně stejně jako při nácviku držení míčku. Po zastavení boje se pes znající canawoy (ale není to podmínkou) zatlačením na zadek rukou psovoda posadí. Nutné je podotknout, že zde pracuje jen jedna ruka, která tlačí přísně na střed zádě. Ne tedy obě ruce působící ve slabinách, jako při povelu „pusť“. Spolu s povelem „drž“, který bude psovod opakovat klidným hlasem ukazujíc psu, že činí správně, může jedna ruka psa při tomto zdánlivém klidu, který je ukončen obnoveným bojem se psem a v případě ztráty síly zákusu či jeho hloubky bojem silnějším, lehce hladit po hlavě. A to až do uvědomění si, že pokud se nedrží kořist jako o život, tak upláchne – to je popsaný pokus figuranta kořist z mordy při povolení zákusu z nejzadnějších molárů vytrhnout. Uvědomění si, že nejlepší je sedět a svírat přichází velmi brzy. Třeba i pasivní sedění po zastavení boje je o moc lepší jak nějaké nervózní požvykování anebo vyplivnutí kořisti na hranici povelu. Ano, rozhodčí vám to může třeba vytknout při hodnocení, ale s daleko menší ztrátou a hlavně, bez hrubého porušení celkového výrazu obrany. Pokud ale psa naučíte sedět a při tom bojovat, máte vyhráno, protože takovýto expression je lahodící oku diváka. Proti pasivitě v sedění a držení ponechávejte kořist psovi, až s ní, sedíc, zalomcuje. Zároveň jej u toho povzbuzujte. Za žádnou cenu to však nesmí být na úkor kvality zákusu – myslím tím teď překusování. Polohu vsedě pro jistotu stále lehce fixujte dlaní.

POUŽITÍ PUSŤ BEZ PŘEDCHOZÍHO ZÁKUSU

     Pro upevnění střežení a lepší sebekontrolu psa používejte podsednutí před figuranta stojícího v odpouštěcí pozici. Vydrážděte psa, jak jen to jde, a psovod jej, držíc ho jednou rukou za obojek a druhou tlačíc na zadek, prudce posadí spolu s povelem „pusť“. V počátku nácviku dejte psovi rukáv okamžitě. Později však je toto číhání bez předchozího zákusu daleko lepší pro nácvik prodlužování intervalu od povelu po zákus než po odpouštění po zákusu.

NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘI NÁCVIKU POUŠTĚNÍ

     Vyvěšení na obojku až do ztráty kořisti je možné vidět snad na všech cvičištích. Je pro mě ještě jakž takž pochopitelné, že si tímto kdysi někdo ulevil onu námahu s přípravou dokonalého pouštění. Co je však pro mne nepochopitelné, je ono hovězí stádo následující svého dávného předchůdce. Vězte tedy, že ono vyvěšení psa až mu jazyk zmodrá, nesmí být doprovázeno povelem „pusť“. Pochopitelně je možné ztrátu kořisti následkem této dočasné insuficience oběhové a dechové použít, ale pouze jako řízenou prohru. Co to znamená? Psa zvednete za obojek až mu třeba i ten jazyk zmodrá, avšak místo povelu pro pouštění použijete výraznou podporu chválením spolu s povelem „drž“.
    Proč pochvalu? Protože pes musí kořist ztratit plně podpořený v boji o ni. Boj se ale po řízené prohře musí zopakovat tak, aby pes měl umožněno zvítězit. A proč to? No to je přeci nad slunce jasné. Pokud psa vyvěsíte za krk a on pokaždé svou kořist ztratí, po krátké době přijme toto vyvěšení jako trest a jako nikdy se neměnící vopruz a uvědomění si, že je lepší rukáv vyplivnout a nekřečovat se, protože čas na realizaci drajvu snad ještě přijde, anebo, a to je horší, s uvědoměním, ať si všichni trhnou, protože ho to až tak nezajímá.
    Vyvěšení za obojek s povelem „drž“ používám v případě, kdy nechci psa odměnit vítězstvím po zopakované fatální chybě, jako je třeba utržení z rukávu při kontroláku, tedy chybě kterou musím zastavit, protože se jinak změní ve zlozvyk. Neberte to však (probůh) jako obecný návod k odstranění tohoto problému. Je to jen jedna z možných cest, a to jen v určitých případech. Pokud vydržíte sledovat tento seriál, určitě uhlídáte podrobnější vysvětlení. Teď se ale zabývám povelem pusť a i když všechno souvisí se vším, byl by z toho brzy eine Eintopf, takže dočkejte času.
    Další z možností a doporučuji tuto cestu volit, je přiškrcení psa psovodem, pokud selhaly všechny vaše napravovací manévry při neplném či nervózním, či jinak vadném zákusu. Ať už boj podporující výraznou snahu materiál psovi vytrhnout po strnulé vyčkávání v nehybné pozici. Ovšem to tehdy pouze, pokud jste vy, ještě třeba nezkušení či problematiky neznalí figuranti, nedokázali toto ubrání vzduchu a přerušení cirkulace zvládnout sami pomocí couračky, která by měla každému psu viset na stahováku, právě třeba pro tento případ.

Tah vodítka

    Vodítko nechť je pomůckou ne nepodobnou pupeční šňůře. Jen samotné toto spojení psovoda se psem je zákusu, který pes opravdu chce a necítí, že spíše musí. Nikdy ovšem nesmí být použito trhnutí pro kontrolu, pokud je pes na postroji. Postroj je pomůcka, jež musí ve psovi vzbudit naprostou důvěru! Nikdy nesmí být použit ke korekci!!! Opakujte si to – nigdy, nigdy, nigdy.

Použití povelu bez fixace či odměnění

    Říká se o mě, bůhvíjak že to nejsem na psy tvrdý. Přijímám to s úsměvem, protože neznám měkčí trénink, jak ten můj. Možná je o trochu těžší. Je třeba se jen trochu víc hýbat a dát psovi svou vlastní sílu hlasem a celkovým projevem. Kdo chce zažehnout, musí sám planout.
    Mám kamaráda z Belgie, je to starej chlap, má čertovo kopyto a sotva po place pajdá. Mohu vám říct, že být s ním v páru na poslušnosti je utrpení, protože váš odložený pes buď usne, anebo se upeče na slunci. Nemůže se tedy obzvlášť hýbat. Možná právě proto, že ví co je to bolest, protože chůze pro něj je částečně utrpením, nikdy nepoužívá elektriku. Přál bych vám ho vidět, jak i se svým handicapem je schopný při tréninku vlít do psa neuvěřitelnou sílu a energii a zcela využít jeho možnosti.
    Zjednodušené metody násilných aplikací kontroly, a to zejména elektriky, vznikly kvůli navoněnejm pintrádám, které nebyly sto psa zvládnout rukama a byly líné se pohnout po place a trenéři a figuranti jich už měli buď plné zuby, anebo potřebovali rychlý výsledek, protože byli švorc, anebo se prostě jen nechtěli soudit. To bylo v USA, odkud se k nám do Evropy před lety vrátil právě tento elektrický styl, avšak již pořádně poupravený americkou bezcitností. A ujal se.
    Snažte se na toto upomenout vždy, kdy vás napadne psovi šlehnout obojkem, aby pustil kořist, kterou si odnáší, anebo, a to je pro mě úplně nepochopitelné – aby se vám díval do očí, pokud je figurant v akci na place. Transport neznamená chůzi u nohy, ale doprovod pachatele. Vím, že pachatelem se v IPO figurant nenazývá. Ale obrana je přeci obrana, že.
    Považuji umravňování psů, byť připravovaných na vrchol přesahující mantinely objektivní nutnosti asi o 5% víc než je opravdu potřeba, za zbytečnost a chybu. Onen nadstandard těch pomyslných pěti procent je naprosto dostačující a ještě ne snad tak ubíjející.
    No, ale o kolik je přeci těžší obrana na vrcholové soutěži, opáčí se oponent. Ani o ň je má odpověď.
    Největším matadorem na vrcholových soutěžích (a nejen na nich) jsou spoutané ruce trémou a rozklepaná kolena strachem. Psovodů ovšem.
    Těžší může být třeba umístění místa střežení před útěkem do nějakého nesmyslného úhlu, anebo opravdové nemehlo, které zraní psa. Ale to, že je někde tvrdý rukáv, rychlý figurant, opravdový expression a důrazný úder, to přeci nemůže vadit psovi připravenému právě tak, aby přijímal obranu jako nejšťastnější chvíli svého bytí. A tou nemůže být trénink postavený na stále se opakující stereotypní kontrole.

FOTOGRAFIE zde	INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO v přípravě