Díl šestý - Pusť - II.díl
Po prvé lekci nechte psa alespoň trénink či dva vydechnout
Po první lekci povelu pusť, popsané v minulém
čísle, nechte psa trochu oddechnout.
I kdyby se vám zdálo, že vaše úsilí nebylo
korunováno takovým úspěchem, jaký jste si
představovali, věřte, že ono opakování až bezduchého
pouštění rukávu je spolu s následujícím
zákusem a vítězstvím zakonzervováno
v paměti psa na poměrně dlouhou dobu. Díky
výraznému kontrastu mezi ztrátou kořisti
umístěním do polohy na jedné straně a znovuzískáním
této ztracené věci doprovázené
pocitem vítězství na straně druhé trvá tato
vzpomínka měsíce, aniž by se musela oprašovat.
Pochopitelně nenechte provedený zásah
do drive a zákusu psa ležet ladem a v nácviku
pokračujte. Je to jen poznámka pro případ, že
by se právě jeden či oba jmenované a nejdůležitější
atributy obranáře nějak poškodily
a vy se museli zabývat právě jen a jen jejich
znovuvybudováním, což se může např. při
nečasté frekvenci tréninků protáhnout.
Tlak, jež jste vytvořili úvodem do povelu
na psa i psovoda, se patrně nebude muset už
nikdy opakovat. Nyní je paradoxně na řadě
udržení psa na rukávu v plném a pevném
zákusu i v případě že boj
přechází v klid a psovi je
nad slunce jasno, že právě
teď je ten okamžik vyplivnout
rukáv, protože se zase
bude lovit. To ale není pravda.
Rukáv by se měl spíše
pustit, jak vyplivnout.
Důkladně se zaměřte na
tento možný a vysoce pravděpodobný
budoucí problém,
získaný právě oním
dokonale provedeným prvým
krokem nácviku cviku
„pusť“. Nešetřete falešnými
pouštěčkami – kdy návěštími
– svým výrazem, zastavením běhu, umístěním
rukávu do odpouštěcí pozice etc., dáte jasně
najevo, že boj končí a bude následovat pusť,
zatímco právě v okamžiku, když pes započne
zákus, už, už povolovat, váš zdánlivý klid přejde
do opětovného boje a tlaku a v případě
opravdu malé síly zákusu ke ztrátě materiálu.
Pokud by následovalo po každém zastavení
tlaku pouštění, či by se stereotypně opakovaly
cviky tak, jak jsou na zkoušce, bude stačit jen
pouhé zpomalení běhu na útěku, či zmírnění
tlaku po druhém úderu a síla zákusu v lepším
případě poleví a v tom horším pes pustí těsně
na hranici povelu či ještě před ní, což jednak
povede minimálně k bodové ztrátě, co je ale
mnohem horší, k poškození celkového výrazu
obrany. Pes může zůstat sedíc v nějakém
nesmyslném úhlu za figurantem po útěku, či
při tlaku zírat na velmi často používanou koncovku
boje – zamávání holí nad hlavou po
zdánlivém poloklidu – již s prázdnou mordou
a s myšlenkou: „Ježišmarjá, co teď?“
Každý pes je individualita, nezobecňujte metody
Pokud jste drive správně vybudovali, jen
pouhé poukázání možnosti, že by pes mohl
o svoji kořist přijít, učiní z něj vlkodlaka. Proto
také ještě před započetím nácviku pouštění
zakomponujte do obran prudké brejky
a následovný, ještě výraznější boj. Základ
tomuto držení dávám svým psům již při hře
a budování drive ve štěněcím věku, které
přechází v povinnost při nácviku aportu.
Právě proto, že všechno souvisí se vším je
nezbytné dodržet všechny kroky předcházející
nácvik pouštění, tak jak jsem uvedl
v úvodu do povelu pusť. Snažte se do nácviku
pouštění pustit až po opravdovém vybudování
zákusu. Věk je individuální. Měl jsem
devítiměsíční fenu schopnou už v tomto
věku vítězit v obranách IPO3, ale také bezmála
tříletého psa, který se i přes dlouhodobou,
doslova mravenčí práci v nácviku obrany,
stále choval jako půlroční štěně. Je také
nutné dbát naturelu plemene. Howavart má obecně oproti BO malinois handicap rasou.
Ale je to jen obecné. Může být howavart
superpes, který vymete vítěze mistrovství
plemene BO s naprostým přehledem. Při
nácviku však pohlížejte spíše k oné empirické
zkušenosti. Cvičil jsem i s knírači, NO,
RTW, BO, boxery. Za svůj největší úspěch
považuji ZM se středním kníračem a ZVV1
s beauceronem. Bylo to mnohem těžší, jak
vyhrát MS s pinčíkem větším.
Co tím chci říct. Ne, není to odrazování
od práce s „exotickými“ plemeny. Je to jen
letitá osobní zkušenost, že přístup musí být
zohledněn k osobnosti každého jednoho
psa. Kupříkladu dobrmani či rtw mají majoritně
výrazně vyšší vzrušivost, ukážou figurantu
po třeba již první, druhé lekci, že mají
pevný hluboký zákus a že jsou do práce hr.
Figurant, zvyklý na něco takového jen zřídkakdy,
protože pracuje spíše s NO, a to spíše
s těmi hrbatými komisaři Rexy, je mile překvapen,
a protože je třeba i za svoji práci
placen a chce se předvést, strčí psovi do
mordy rukáv a pěkně s ním zalomcuje,
potažmo jej nechá udělat hladké anebo protiútok.
Pes kousne, protože jeho přirozený
drive podpořený nervozitou je daleko vyšší,
než jak jej figurant docela dobře zná od NO,
a majitel odchází se slastným pocitem, jak je
jeho pes super. Jenže psovi se to rozleží
v hlavě a příště do rukávu už vůbec nepraští,
když skočí, tak to vezme svrchu „na supa“
a jeho zákus už není zdaleka
tak plný a pevný, nýbrž
vykazuje výrazné povolení
alespoň v jednom koutku,
protože ta minulá zkušenost
byla nepříjemná. A je
to pochopitelně problém
i NO a BO, nemyslete si, že
lze tyto rasy nějak uspěchat.
Avšak a bohužel se právě
tito, nejčastěji uspěchanou
prací poškození, psi rekrutují
z plemen, která se spravují
dlouho a těžko, což se
o NO říci spíše nedá.
Nesnažte se tedy své psy, ať je jejich rasa
jakákoli, tlačit do stejné práce, jakou na té
kazetě předvedl ten fantastický
BO. Je to jen kazeta. Jeden
výkon. To, že na své psy navěšíte
přehršle ostnáčů, elektrik, škrtidel
etc., z vašich psů spíše než
jak šampiony udělá v tréninku
skvělé roboty, kteří při překročení
mantinelů pro ně přijatelného
prostředí,
typu a tlaku
figuranta, počasí,
či třeba jen
velikosti maket,
v ten nejméně
očekávaný
okamžik totálně
selžou. Ano, v tréninku
to vypadá efektně. Každá
kontrola. Nepřehánějte to
však. Trénink by se měl
z 95 % skládat z vítězství,
budování drive, síly a rychlosti
útoku. Oněch zbývajících
5 % ponechte právě
kontrole, povelu pusť a doprovodům. Vždy
ale za podpory toho největšího drive.
Podporou psova drive a radosti z práce předejdete zklamáním na soutěžích
Nyní musím položit dvě otázky pískajícím
oponentům bijícím se v prsa, že takto přeci
nikdo necvičí. Nebyl to jen jeden pes, s kterým
jste dosahovali pravidelných
výsledků nad pětadevadesát
bodů na obraně? A byl
to vůbec nějaký pes :-)?
Chci tím hlavně zdůraznit,
že je třeba věnovati se nejen
oněm na prvý pohled šampionům
výkonu, ale i těm, jež
zpočátku neoslní. Nezapomeňte,
že každý vojín nese ve
své tornistře maršálskou hůl.
Pokud se ptáte po motivu,
proč pozvedávat plebs z popela,
nemám na to odpověď. Tu
si musí každý naleznout sám.
Vždy s lítostí sleduji nesmyslné a zbytečné
lámání psů, žehlení jejich třeba trochu neučesaného,
avšak temperamentního projevu
za pomoci nikdy nekončící nepříjemné buzerace
vycházející z elektrických či ostnatých
obojků. Opakuji, a myslím, že svůj názor
nezměním – jsou to pomůcky nezbytné. Je
však nutné je používat právě až je to opravdu
nezbytné. Pro ty stále nechápající – je to
tehdy, kdy opravdu není zbytí. Ano, také mám
rád obranu učesanou. Jsem často kritizován,
že mám obranu učesanou až příliš. Pokud je
však psův výkon zkrášlen jen pro efekt, na
povrchu, bez jeho chuti spolupracovat, bez
vybudování schopnosti sebekontroly, lze
zklamání přibyvší po neočekávaném neúspěchu
přirovnat k situaci, kdy ta atraktivní dívka,
kterou jste sbalili někde v baře a ona byla
svolná ku společné noci, má pod tím vypasovaným
sáčkem od Dieselu a perfektními
jeansy od Repleye seprané gaťky s lišákem.
Tímto jsem odbočil od pouštění na povel,
ale protože všechno souvisí se vším, právě
uspěchání povelu pusť, může mít stejné
následky. Oponent namítne, že ty tři až pět
bodů minus, dohromady vyfasovaných za
mírné překousnutí, neklidné pouštění či
nesoustředěnost zase, tolik není. To je ovšem
ohromný omyl. Mezi obranou 99 – 100
a 94 – 95 je setsakramentský rozdíl onoho
„oh“, jež jednohlasně zašeptá celá tribuna na stadionu, pokud se vámi připravovanému
psu podaří udělat tu nejlepší obranu ze
fšech. Pište si, že ten pocit stojí za veškerou
dřinu, kterou jako figurant anebo jako psovod
můžete do své práce investovat.
„Falešnými“ pouštěčkami znesnadněte psovi předvídat
Pokračujte tedy po onom až stereotypním
úvodu do povelu falešnými pouštěčkami.
Vkládejte je do kousání na místě, po
zákusech v revíru a hlavně jimi prokládejte
i ucelenou obranu podle jednotlivých zkoušek,
a to daleko častěji než použití samotného
povelu „pusť“. Míním tím, že po útěku
přejdete do zpomalení, až kontrastního
zastavení běhu, avšak za stálé podpory
zákusu mírným tahem paže s rukávem. Tuto
první část pokusu o útěk neukončíte polohou
pusť, ale právě jen jejím naznačením,
a okamžitě přejděte do tlaku. Docílíte toho,
že se pes nebude orientovat v předpisu jednotlivé
zkoušky a nedojde právě k onomu
předčasnému povolení zákusu, či dokonce
k jeho ztrátě.
Pokud se pes nedá zpracovat oním přidržením
a tlakem psovodovýma rukama, je
nutné použít všech dostupných prostředků
v plné síle. To znamená neváhat psovi vlepit
facku, a to co nejsilněji vzhledem
ku jeho naturelu. Je lepší
jednou pořádně jak nějaké
nikdy nekončící oplácávání
a poškubávání vodítkem. Největší
chybou v tomto
případě je umožnění
psovi vidět psovodův
nápřah. O nějakém hrození
rukou s varování
„pusť nebo tě praštím“
nemluvě. Musí to být
suchý krátký švih, pro
psa zaujatého kořistí
nepostřehnutelný, který
spolu se zatlačením druhou rukou na
psovu záď psa umravní a upraví do
ideální polohy, v níž dostane znovu za
odměnu okamžitě kousnout.
Nácvik musí být korunován úspěchem za každou cenu, bez ohledu na prostředky, přemýšlejte však vždy o všech následovných krocích
Když nemá psovod dostatek síly, je pomalý
či nerozhodný, nezbývá než se uchýlit ku
ostnatému obojku. Klidně jej u psa, který to
očividně snese, můžete použít poupravený
zámečníkem či jiným majitelem brusky. Psovod
drží jednou rukou vodítko zapnuté na
hladkém obojku, obojku na obranu, či
postroji. Druhá ruka svírá vodítko zapnuté
na obojku ostnatém. V daný (smluvený)
okamžik spolu s povelem „pusť“ psovod
trhne s vodítkem na ostnáči a zároveň druhou
rukou zatlačí psa na záď a umístí jej do
oné ideální polohy před figuranta. I zde jako
jinde je nutná okamžitá odměna
zákusem.
Postupně se může doba od
povelu a odpuštění kořisti do
dalšího útoku mírně prodlužovat.
Nespěchejte však a vracejte
se k bezprostředním
přepadům, proloženým falešnými
pouštěčkami. Je nutné
stále mírně jistit záď psa.
Nespoléhejte se,
že to už umí.
Každý neklid, ať
je to poštěkávání
či oďobávání
kořisti, nechte
psovoda zastavit
povelem „pusť“ a oním pouštěcím
hmatem rukama ve slabinách.
Povel pro puštění následovaný ztrátou kořisti
Co dělat, když chci psovi
materiál odebrat a již jej
nenechat zvítězit, je nejčastější
otázkou mých žáků. Je to také úsek obrany,
kde se chybuje patrně nejčastěji.
V okamžiku, kdy vaše ruka bude svírat
obojek, je povel „pusť“ pouhým synonymem
toho, co jinak psa učíme – tedy sednout
a číhat na další útok. Možná že vám to zní
nepochopitelně, ale opravdu stačí, abyste mi
uvěřili. Pro psa je to velmi lehko rozeznatelný
rozdíl. Pokud je povel „pusť“ vysloven
spolu s dopomocí do polohy, anebo po krátkém
čase i bez ní, je to naprosto odlišné od
povelu „pusť“, vysloveném při svírání obojku
a tlaku kůže ukazovákem na moláry, či
zatažením za slabinu. Neochota je tu na místě,
pes může být neposlušný, ví přeci dopředu,
že kořist zpět neobdrží.
Pokud tomu nevěříte, můžete použít při
odebírání kořisti (i např. míčku) jiný povel,
např. „dej“. Byl jsem tomu po léta odpůrcem,
protože byť synonymum, psovi bylo jasné, co
po něm chci a to usnadnilo vštípení nové činnosti
– předsednutí a vyčkávání, po naznačení
té správné cesty v budoucnu. Ať chceme či
ne, právě pouštění bez vítězství předchází
onomu „pusť“, kdy se jedná o přísnou polohu.
Bez toho by vaše štěně běhalo s míčkem
až do omrzení, a to přeci nikdo nechce.
Luděk Šilhavý
<< ZPĚT NA SPECIÁL PRO FIGURANTY <<
|