Nemohu nezačít vzpomínkou na staré zlaté časy v montérkách a vaťáku, kdy, nemaje nijakých figurantských kalhot, či jiných tehdy nemyslitelných pomůcek, nabízeli jsme ku zákusu na hladkém zadržení pouze vrch paže, kterou jsme jinak celou ukrývali před zraky psa přitisknutou k hrudníku a břichu, a na protiútoku předloktí tak, jako bychom chtěli psa útočícího „face to face“ odrazit ve výši prsou. Doba se změnila, od jako že praktického využití jsme přešli ke sportu, ale mně to nějak zůstalo a pořád tu ruku zvedám více než je radno, a hlavně ji vyhazuji na poslední chvíli, čímž vlastně psu pomáhám do skoku. Pravda, pokud je rukáv při protiútoku umístěn opravdu v pase, je pozměněno těžiště těla a prohoz psa je čisťoučký, bez oné kostrbatosti, která občas následuje rukáv umístěný příliš vysoko. Nemohu si ale pomoci, a tak to pořád těm psům zvedám a zvedám a sem tam se nemotorně zapotácím, než abych si ulevil právě tímto rukávem, někde s prominutím na koulích. No a tak mne teď napadlo, že právě možná ze strachu o tyto partie tento nyní používaný styl vzniknul.

Nákusová hrana s pevnými madly uvnitř

    Doba se změnila, výcvik se posunul kupředu, a tak je nyní tím nejprogresivnějším stylem umístění nákusové hrany s pevnými madly uvnitř, do pozice těsně vedle těla a ne výše jak do pasu. Psi to opravdu berou s vervou, páč se prostě rozběhnou a běží, a pokud jsou opravdu zamčeni do kořisti, mají v hlavě jen a jen doběhnout k figurantovi a vytrhnout mu, co se nabízí po jeho levé či pravé straně. Fakt to funguje. Bohužel individuálně. A bohužel to figuranti nechápou a přejímají tento model nácviku jako prioritu, potažmo jedinou a tu nejlepší cestu.
    Už při samotném nácviku může dojít k neúspěchu. Existují psi, kteří prostě nemají dobrý pocit při ztrátě kontaktu s půdou pod nohama. Tento nedobrý pocit, a je jedno zda je vrozený anebo získaný kupříkladu necitelným předchozím výcvikem, vede k tomu, že si pro po straně nabízenou kořist v lepším případě doběhnou bez odlepení se ze země a v tom horším dojdou.

stranou nízko držená nákusová hrana bezesporu zrychluje psa a zvyšuje jeho sebevědomí v útoku

nezapomeňte střídat stranu kterou hranu nabízíte, je to alespoň nějaká ochrana proti stereotypu

prohodit psa je jednoduché, nechte jen madlo proklouznout dlaní

Skoro vše má své ale

     Pokud pes žádný takový problém nemá, jde výcvik hladce, psi do toho perou hlava nehlava a vypadá to působivě a na soutěži takovýto pes figuranta převálcuje. Má to ale také své ale. Pokud je pes neustále trénován figurantem s nákusovou hranou v jedné, dalo by se říci neměnné poloze a je jedno, zda se jedná o nízko nesený rukáv či po straně těla nesenou hranu s madly, může ztratit schopnost správně uchopit rukáv, který nese figurant v přirozeném pohybu podél těla a před sebe jej umístí, až když je na to čas. Letos jsem byl na MS dobrmanů svědkem naprosto neoprávněné kritiky právě takovéto práce výborných figurantů. Udělali to korektně, v mezích pravidel, ale mnozí závodníci na tento styl neměli psy připraveny. Pochopitelně je to platné i naopak. Pokud budete učit útočit psa jen a jen do na poslední chvíli vyhozeného rukávu, spoléhajíc na um figuranta zvíře odchytit, může dojít k tomu, že vám pes praští do rukávu, ale prostě nestačí správně uchopit nízkou a skloněnou hranu rukávu a prostě se utrhne.
    Píši to proto, aby nebylo nabyto dojmu, že čím výš pes skočí, tím lépe. Naopak. Investice do skoku má být ne do jeho výšky ale do dopředného pohybu, směřujícího ku ideálnímu zákusu do nákusové hrany rukávu.
    Z vlastní zkušenosti mohu doporučit učit kousat na dálku, jedině až opravdu vybudujete dokonalý zákus na místě, a hlavně pak volit měkké a úzké, pro zákus příjemné materiály, protože náprava jakéhokoli nepříjemného pocitu, který pes následuje odchýlením se od toho nejlepšího možného výkonu, se velmi zdlouhavě napravuje. Používám řídítka a psy zpočátku vytahuji opravdu výše, než je běžné. Byť je nabízená hrana někdy v okamžiku vypuštění psa mnohdy v úrovni ramen, chytám psy podél těla a před sebe jej umístí, až když je na to čas. Letos jsem byl na MS dobrmanů svědkem naprosto neoprávněné kritiky právě takovéto práce výborných figurantů. Udělali to korektně, v mezích pravidel, ale mnozí závodníci na tento styl neměli psy připraveny.
    Pochopitelně je to platné i naopak. Pokud budete učit útočit psa jen a jen do na poslední chvíli vyhozeného rukávu, spoléhajíc na um figuranta zvíře odchytit, může v úrovni prsou, a to vždy za toho nejvyššího drivu. Řídítka mám pokaždé trošku jinak a v mírném pohybu, protože právě stereotypní zafixování v podstatě nehybné kořisti považuji za nevhodné. Je to otázka názoru a každého jednoho stylu.

v počátku nácviku se snažím umístit řídítka trochu výš

NO s vymytým mozkem, senzitivní BO a dobrmanní odpad

    No a tento díl abecedy je o nápravě skoku tam, kde se to posesouvalo definitivně. Na fotografiích jsou konkrétní případy.
    NO, který ke mně přišel před rokem úplně zničený výcvikem na okrese Beroun, nemaje dostatečného zájmu o kořist, s velmi vadným zákusem, avšak s dobrou tvrdostí a odvahou. Pracoval jsem na něm pár měsíců a bylo radost sledovat, jak příznivě se výcvik vyvíjí. Najednou tato progrese ustala a celý výkon šel opět do kytek. Nevěděl jsem si rady až do okamžiku, kdy jsem narazil na netu na videa tohoto psa s jiným figurantem. Figurant byl schopný, ale také si s tím psem nevěděl rady. A bylo to proto, že měl naprosto odlišný styl nácviku. Používal právě hranu po straně, učil okamžitě odevzdávat kořist etc. Prostě opak toho, co jsem ve stejnou dobu psa učil já. Majitelku, blondýnu, ani na okamžik nenapadlo, že je něco špatně. Ne všechny cesty do Říma vedoucí, stejné jsou přeci. No a tady na tomto NO se celý tento schizofrenní nácvik projevil tak, že i když byly ukončeny tréninky s tím druhým figurantem, pes se prostě připotácel pod rukáv a tam se nějak šikmo vysoukal ku hraně.
    BO je fenka ohromné chuti do práce, ale povahy nepříliš stabilní, a tak se rutinní práce při nácviku, která nekorespondovala s jejím senzitivním naturelem, odrazila v nedůvěře, a její nohy za žádnou cenu nechtěly opustit rodnou hroudu, zejména taktéž proto, že si pro bočně nesenou hranu mohla vždy jen přiběhnout, bez nutnosti si pro ni skočit.
    Dobrmani přišli na můj seminář ve Švýcarsku s tím, že je nikdo nechce trénovat, protože se k obraně nehodí, právě pro neschopnost samostatně skočit do útoku, což pramenilo z hrůzy z toho, že je figurant opět zmastí bičem či leaderstockem, aby jakože byly tvrdší. Tento nesmysl je bohužel běžný i v české kotlině.
    Všichni tito psi měli společné jedno. Neschopnost se odlepit ze země skokem do střetu přímo do středu nákusové hrany umístěné před útočícím figurantem. Buď nějak přišli, anebo se pokusili vznést „na supa“, a to blbě a do strany.
    U všech těchto zvířat jsem s úspěchem použil nízkou překážku. Na fotografiích je dostatečně zřejmé, jak na to. Pokud mne budete následovat, je nutné vědět, že překážka nesmí být příliš vysoká. Má jen evokovat onu nutnost se dostat ku kořisti za překážkou jejím standardním překonáním. Pokud ji zvýšíte, psu ublížíte, či to celé pokazíte. Měli byste stát opravdu těsně za překážkou. Překážka by neměla mít stojky, do kterých se umísťují další prkna. V tomto případě je lepší stát až o něco dále za skokem a rukáv mít níže, protože jinak v okamžiku prohozu psem praštíte o jedno z těchto úček.
    Pracujte se psy v tom nejvyšším drivu, protože pak je každá špatná situace, jež může nastat, překryta adrenalinem a chtíčem jít kupředu.

pokud začínáte pracovat s překážkou, vraťte se k řídítkům, byť pes třeba zná už jen rukáv

rukáv použijte, až pes získá jistotu

pokud musíte být příliš blízko ku překážce se stojkami, raději nechte mírně psa přejít přes vás, než jej prohozem hodit do jedné z tyčí

někdy to může dopadnout i takto, pracujte proto v nejvyšším drive

INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO v přípravě