Nelze obsáhnout jedním článkem, snad ani zlomek toho, co lze o stopách a vůbec pachových pracech napsat.

Berte prosím následující řádky, jen coby strohý úvod do nácviku stop pro sportovní kynologii.
    V podstatě je jedno, začínáte-li s malým  štěnětem anebo už dospělým psem. Názory, že pokud se pes nenaučí stopovat, respektive používat svůj nos, k činnostem ku kterým jej vedete, do tří měsíců, nenaučí se to pořádně nikdy, jsou zcestné.

Příprava psa pro pachové práce,
    musí být více jak v ostatních disciplínách, provedena lege artis. Pokud bude váš pes při výcviku konfrontován s vaším špatným přístupem, přetrénováním, či nevhodně použitou metodou, odstranění následku těchto excesů, potrvá mnohem déle, než u chyb při nácviku poslušnosti či obrany a mnohdy se může stát, že se z onoho začarovaného kruhu stagnování, bez jakékoli progrese, nikdy nevymaníte. Pochopitelně existuje i na stopách možnost prekonat bezvychodnou situaci násilím. Nepouštějte se do toho. Násilí opravdu nepatří na stopy a nejen na ně.
    Přiznávám, že jsem onu násilnou metodu již s několika psy provedl a začal ji i vyučovat. Avšak věřte mi, jejím základem je právě ono snažení o přirozené pracovaní psa, které musí psovi vejít pod kůži stovkami stop. Až poté je možno přistoupit k nějakému výraznému umravňování. Ona metoda – kterou v tomto seriálu patrně ku konci zmíním - mne stála mnoho úsilí, kdy jsme se s mým přítelem z Pensylvánie, snažili najít novou cestu k nácviku sportovní stopy, cestu která by přes násilí vedla k přesnosti a spolehlivosti, činící ze psa stroj, nehledící na osobní stesky. Patrně jsme uspěli, protože jsme oba zvítězili na mistrovství světa. Věřte mi však, že byť se nejedná o nějakou drastickou metodu, jsem zastáncem spíše te druhé, nenásilné cesty.

Pamatuji se na pocit nejistoty, který teď možná také máte.
    Ještě než vám tuto druhou cestu popíši, rád bych vám ukázal, jak lehko lze psovoda a taktéž tedy jeho psa, poslat špatným směrem, směrem kde budete jen bloudit. Je to můj vlastní příběh. V podstatě jsem nikdy neměl trenéra. Něco jsem odkoukal a na něco jsem prišel sám. Nikdy jsem se neřídil radou nějaké odborné knihy či článku, proto také vše, co ode mne můžete číst, není poznamenáno cizím vlivem. Nikdy jsem ani nějakou takovou knihu dopodrobna nečet, byť jsem býval bibliofil,spoustu jsem jich po zběžném prolistování,neuspokojen jejich obsahem odložil. Neopisuji, tak jak je to prý v módě, ani dr.Eise, o jehož původnosti nepochybuji, ani gen.Hrušeckého, o jehož původnosti pochybuji.
    Nikdy jsem tedy žádnou knihu neposlechl, až na jeden jediný případ a možná právě od té doby, jsem na návody k výcviku, pohlížel s despektem. Byl to postup, jak naučit psa stopovat – kniha se snad mohla jmenovat Pes a výcvik, či podobně a já se dočetl, že se má psovi našlápnout rovný úsek, nejlépe na trávě a ten prokrmit nečím dobrým, nejlépe sýrem (nevědouc, že byla psána v době, kdy masa byl nedostatek a psi se ládovali šrotem), poté se pes na postroji opatřen stopovacím vodítkem, má po stopě pustit. Na konci je předmět, jenž má pes libovolně označit. Myslím, že víc tam toho nebylo. Bylo mi dvanáct let, podotýkám, že jsem měl již rozvinuto logické myšlení, nicméně k tomuto výcviku, veden návodem, jsem přistupoval mechanicky. Na zahrádce našeho domu byl malý trávník. Původně byl velký, ale jak jsem rostl, tak se postupně zmenšoval. Teď je opravdu malý, možná v těch mých dvanácti letech, jsem jej stále viděl očima šestiletého. Uhlopríčkou jsem našlapal něco jako stopu a po ní rozházel kousky suchého eidamu. Bylo po poledni a těsně předtím se na trávníku opalovala má sestra, což se ji ovšem nikdy v životě nepovedlo a tak vždy byla jako selátko, ale to sem nepatří. Můj tříměsíční malý knírač, vybaven postrojem s horním úchytem a těžkou, desetimetrovou koženou stopovací šňůrou, pochopitelně nezabral. Ani trochu. V tom vedru by patrně suchého sejra nechtěl nikdo.
    Na stopy jsem na čas zanevřel. Až po nějakém čase – psu bylo možná něco přes půl roku, zúčastnil jsem se nácviku stop, organizovaným naší ZO. Po dotazu instruktorky zda víme jaxe to dělá, byl jsem „rozoumek“ a hned vyklopil, jedinou informaci co jsem znal, že se stopa musí prokrmit. Okamžitě jsem byl utnut, že to je to nejhorší, co může být a že je to jen cesta k tomu, aby se pes naučil požírat odpadky na ulici a co nejdříve umřel otráven. Zastyděl jsem se a vzal si z ní příklad a učil psa sledovat stopu bez prokrmení. Taktéž informaci, že za žádnou cenu nesmím na psa ani zvýšit hlas, natož ho nějak napomenout trhnutím vodítka, jsem si vzal ku srdci a po další desetiletí jsem se potácel po závodech s osmdesatidvěma body v průměru, protože jsem si vzal taktéž k srdci, že si pes musí stopu ověřit, což jaksi rozhodčí neakceptovali.
    Byla to doba, kdy stopy vyhrávali melancholici, kteří jen tak tak odkousali. Musím však přiznat, že opravdu čuchali. Vzhledem k tomu, že se vrozené vlastnosti pro klidné a pečlivé sledovaní stopy, jen málokdy vážou se psy překypujícími adrenalinem a testosteronem - tedy se psy, jenž vyhledávám, setkal jsem se osobně s rozeným stopařem jen dvakrát. A byl to zážitek. Bohužel, nebyli to moji psi. První, kterého jsem vykoupil dospělého a po přecvičení prodal, skončil ve věznici v Oráčově, jako úspěšný služební pes a druhý, jehož jsem byl také jen trenérem, s novým psovodem zvítězil na mistrovství Itálie. Ano, je mi to trochu lito, avšak jen proto, že to byla setkání z těch, o nichž nevíte, zda se do konce vašeho života ještě uskuteční.
    Daleko vetší štěstí jsem pociťoval a věřte mi, že i vy budete, když se můj pes, o kterého byste kolo neopřeli, najednou na stopách otevřel a ukázal mi, že mnohdy předlouhá cesta, kterou jsem se vydal, byla správná.
    Vím, je to poněkud dlouhá předmluva. Měla by vás však připravit na to, že cesta k úspěchu na stopách není vždy jednoduchá. Nevzdávejte to a věřte, že když dnes bylo špatně, zítra bude lépe – ale to platí snad ve všech odvětvích lidské činnosti. Udržte svou frustraci na uzdě, jakýkoliv výbuch – ujetí nervů, vás na stopách zastaví, v nejlepším případě na pár měsíců.

Takže - jak na to?
    Nejlepší je začít opravdu od útlého věku štěněte, ale ještě jednou opakuji, dobře se dá naučit stopovat i veterán.
    Ideálním terénem je 5 – 10 cm vysoká tráva, ale neděste se použít trávu trochu vyšší, osení atd. V každém případě však volte denní dobu, kdy nebude tráva přeschlá, nejlépe ráno, v podvečer, nebo po dešti, či v dešti - pokud se vám do toho chce a neleje jako z konve :-) To, že terén musí být pachově čistý, netřeba zdůrazňovat. V počátku musíte pejska naučit, že tam, kde je terén narušen kroky člověka, roste maso, nebo něco podobně dobrého. Tento úsek by měl byt v úvodu tréninku, pro psa výrazně označen. Použijte s úspěchem odzkoušený gzmnastickz kruh, který po položení na trávu prošlapte od obvodu ku středu a poté do něj nahažte 10 – 15 kousků masa. Doporučuji vařené hovězí, protože pokud použijete světlé drůbeží maso, pes se daleko spíše naučí hledat očima, jak nosem.
    Štěňátko anebo již dospělého psa přiveďte k tomuto „nášlapu“ a s povelem „stopa“ mu pomozte ukazováním na kousky masa s hledaním. Po každém slupnutí kousku odměny, psa pochvalte. Velká pochvala následuje po sežrání posledního pamlsku. Po nějaké době můžete toto ve stejný den opakovat. Po několika trénincích – u štěněte nespěchejte a nechte mu čas na pochopení, u psa dospělého, se může jednat jen o par takto vypracovaných stop, můžete přejít k vypracování rovného úseku. Zpočátku se snažte mít vítr vždy v zádech, protože protivítr navává psovi vůni odměn i pach narušení terénu do nosu a v podstatě tím, že mu tím práci usnadňuje, jej zároveň někdy i výrazně ruší. K levé noze si zapíchněte označení nášlapu. Pořiďte si nášlapový kolík, protože zapichování různých klacků do země, jednak podráždí zemědělce, kteří vás jinak tolerují a také může vést ku zmýlení se, protože takových klacků tam může být zapíchnuto, třeba i z minula povíce. Zůstaňte v klidu stát, jen sklepte pach, který máte na šatech. Ono přešlapování, které se používalo před lety, může spíše psa rušit, zejména na starších stopách není ojedinělé, že psi označí nášlap jako předmět – kupříkladu zalehnutím, stejně jako lom, na kterém se kladeč zastavil, aby si zakreslil pozici a orientační body. Pach, který vytváříte postáváním na místě a také spádem druhotného pachu z vašeho těla, šatstva atd., je dostatečně silný, pro uvedení psa na stopu a ne příliš silný,pro přebití daleko slabšího pachu,z nášlapu vycházející stopy,což se u těžkých terénů stává.

Dejte si práci s výběrem orientačních bodů.
    Může to být výrazný strom, průsek, ne však mlátička či kombajn, jenž mohou poodjet. Taktéž nedoporučuji sloupy. Pokud se zaměříte na ten jeden,  který  přímo vybízí k orientaci, při vypracovávání stopy ku své hrůze zjistíte, že těch šest ostatních, je úplně stejných. Další orientační bod  či body, hledejte na zemi. Míním tím terénní nerovnosti, krtince, pohozené klacky, výrazné rostliny. Opět se ale zamyslete. Je poněkud hloupé, orientovat se na poli, kde byla loni zasetá řepka, na nějaký žlutý kvet. Při vypracovávání, jich naleznete spoustu. Taktéž použít k orientaci, na poli se povalující igelitovou tašku, pokud je větrno, je tak nelogické,  jak často se to děje. Stopu nesmíte nikdy, ale opravdu nikdy ztratit - nemluvím teď o psu, ale o vás. Vždy musíte znát na centimetr, kudy jste prošli. Pokud vám to připadá neproveditelné, veřte mi, že se časem stanete Siuxi a Mohawky a někteří i Apači :-).
    Pokud se vám už stane, že pes stopu v budoucnu ztratí a vy si ji nebudete pamatovat, mějte vždy v kapse připravený předmět, který vás, když se budete bezradně rozhlížet a pes přešlapovat, ztrácejíc zájem, z této situace zachrání. Pohoďte jej v nestřeženém okamžiku na zem a v klidu u něj psa položte, posaďte, či nechte jinak označit, s mírnou pochvalou. Vzápětí pak našlapte nejjednodušší, krátký rovný úsek, který po vypracování kvitujte velkou radosti.

Orientujte se podle pamlsků.
    To jsem ovšem odbočil, vám se něco takového zpočátku stát nemůže, protože se budete orientovat podle kousků krmiva, které umístite do každé šlápoty. To je navázání na hledání v ohraničeném kruhu – pes musí vědět, že kam šlápla vaše (nebo kladečova) noha, roste maso. Kousky pamlsků se snažte mít co nejmenší a musí to být něco dobrého. Idealní je, pokud je pes opravdu žravý, prokrmit stopu granulemi – mají ideálni tmavou barvu a jsou jedna jako druhá, lehce se připravují a pes je rychle slupne – proto je doporučuji vlhké. Pes by měl být lačný, pokud to nezabírá, klidně i hladový a nebojte se ho odstavit od žrádla na více než den, pokud se mu do práce nechce. Pamlsek by měl být vložen do špičky šlápoty. Začnete hned na nášlapu. Jednu nohu poposuňnte mírně vzad – stoupněte si špičkou na otisk paty a do otisku špičky nohy vložte pamlsek, udělejte krok a znovu posuňte chodidlo druhé nohy tak, aby špička stála v otisku paty a do otisku špičky vložte další pamlsek. Nedávejte pamlsky pod patu. Neni to jen z důvodu, že pes by měl při ideálni práci každou šlápotu pročichnout od paty ku špičce, ale také proto, že ať se budete snažit sebevíc, na některý z pamlsků omylem došlápnete a poté si ho ponesete přilepený na patě a psa to může a asi i bude mást. Po několika vypracovaných stopách poznáte, že děláte kroky příliš krátké, protože se soustředíte na položení pamlsků. Ty mohou být tak blízko u sebe, že  psa přestane bavit, hledat něco, co se hledat nemusí, snažte se proto krok natáhnout. Kdo má nohy do O, měl by se soustředit a alespoň zpočátku jít jakoby po laně.

Stopu musí ukončit předmět.
    Použijte větší, než onen předpisový IPO rozměr a pod anebo na něj dejte více pamlsků. Pokud však chcete psa na konci stopy nakrmit, mějte krmnou dávku v baťůžku na zádech, protože velmi brzy by se pes začal orientovat podle vyvýšenin, kde by tušil misku, o pachu ležícího krmiva nemluvě. Stejné to je s hračkou. Mějte ji u sebe a psovi ji dejte za odměnu až po předmětu, respektive po ukončení stopy.
    Délka stopy, by zpočátku měla být jen pár kroků, ale nebojte se ji prodlužovat. Pokaždé by to mělo být jiné - myslím ve smyslu délky a to zejména v budoucnu, kdy je třeba střídat jednoduché a složité, či čerstvé a staré stopy. Na to ale máte ještě čas.
    Rovné stopy, můžete po čase mírně zatáčet širokými oblouky, což vašeho psa připraví na změnu směru položení - oblouk a lom.A nejen to. Pro ztrátu pozornosti na stopě totiž často stačí, změna řádkování obilí, či směru větru a k tomu právě těmito širokými oblouky psa připravíte.

Příprava psa na vypracování stopy,
    začíná již jeho přivedením na pole či louku, kde rozmotáváte stopovací šňůru, kterou mějte vždy nataženou za sebou nezasukovanou. Viděl jsem spoustu psovodů, jenž v nervozitě po hlášení, kdy si šňůru nepřipravivili, díky tomu ze se do ní v panice zamotali, skončili práci v podstatě dříve než ji začali. Hlášení, které vždy  musíte podat rozhodčímu, doporučuji říci  před každou stopou někomu, kdo je s vámi, anebo pokud jste sami, se jen postavit do základniho postoje, psa na stopovací šňůře několik metrů od nášlapu a říci těch pár vět - vaše jméno, jméno psa a že jste připraveni k vypracování stopy. Jednak vám ta slova vejdou pod kůži, takže pokud vás spoutá na soutěži nervozita, tento návyk vám pomůže se z ní vymanit, ale hlavně si váš pes navykne přijmout hlášení jako návěstí a bude s naprostou jistotou vědět, co následuje. Používejte klidný hlas ve středu frekvenčního spektra.

Vypracování stopy
    provádějte na desetimetrovém stopovacím vodítku a doporučuji toto vodítko používat jen ke stopám. Onu délku zpočátku nevyužijete, psa veďte velmi nakrátko, vodítko podvlečené, pod jednou z hrudních končetin.
    Po provedení hlášení připravte psa asi tři metry od nášlapu a naveďte jej mírně šikmo ku směru stopy, úhel měňte, zabráníte tím v budoucnu vyražení psa do určitého směru, o kterém bude presvědčen, že tamtudy stopa vede. Spolu s povelem „stopa“, ukažte prstem na pamlsek mírně pochvalte po sežrání a pokračujte krok za krokem. Nenechte psa pamlsky přecházet, v klidu počkejte, brzdíc jej vodítkem až stopu vyžere do poslední mrtě. Na konci jej u předmětu pochvalte jako nikdy před tím a odměnte jej větším množstvím krmiva anebo hračkou anebo obojím. Zpočátku psa vůbec nenuťte předmět označovat, zejména pak pokud neumí danou polohu, kterou budete pro označení předmětu používat. Je nesmysl nutit malé štěně na konci stopy do lehu, když tento povel třeba ani nezná. Přijme to jako trest a začne se předmětům vyhýbat. I u psů , kteří už polohy znají, nepožadujte zpočátku její zaujmuti s nějakou přísností, pochopitelně nenechte psa se vyvalovat, ale pomožte mu a nezapomeňte na projev opravdové radosti, z jeho práce.
    Buďte trpěliví a nevzdávejte to. Snažte se u tohoto způsobu – krmivo v každé šlápotě zůstat co nejdéle, měsíce, rok. Vypracovávejte tak i v budoucnu,dlouhé stopy s oblouky a lomy, vím je to těžké a je z toho bolavý hřbet, ale vyplatí se to. Nebojte se psa chválit, i když je na zkouškách či soutěžích tento kontakt nepřípustný, v tréninku vám to velmi pomůže. Po čase se snažte psa navyknout na dvě vodítka, která jsou připevněna oproti sobě na obojku a zavlečena pod obě hrudní končetiny a které budete používat jako opratě u koně. Již na rovných úsecích poznáte, jak snadné je psa navést tam kam chcete a toto oceníte v budoucnu na vypracování oblouků a lomů – ale to až v dalším díle Abecedy, věnovaném stopám.

Pokud máte opravdového nežravce,
    čemuž se takřka nedá uvěřit, ale asi to možné je, stopu položte bez prokrmení a na konci stopy umístněte pod předmět hračku. Psovi ukazujte na zem spolu s povelem „stopa“, vždy když zvedne hlavu a s pochvalou, kdyz zabere a doveďte jej na konec stopy. Tam si s nim pohrajte a do nebe jej vychvalte. Po dvou, třech stopach, nechte už na konci jen předmět, po jehož nalezení, respektive označení, bude pes okamžite odměněn hračkou z kapsy. Vyhnete se tak překotnému úprku kupředu, za cilem, ktery pes na stope tuší.
    Jediným větším rozdílem mezi těmito způsoby nácviku, je v počátku jen přítomnost psa při pokládání stopy. Zatímco při tomto odměňování pouze hračkou, psa odstraňte z dohledu pokládání stopy, aby si stopu nepletl s vysíláním kupředu, při prokrmování jej nechte klidně uvázaného poblíž, anebo vyhlížejícího z boxu v autě a dávejte jasně najevo, že teď se tady, kousek od něj, klade na zem něco dobrého, co se bude v zápětí hledat. Právě toto přemotivování vám dá prostor, pro mírnou korekci v budoucnu. Je to opět vybalancování korekce – v tomto případě touhou po žrádle na stopě a po odměně po předmětu.
    Tentokrát vám opravdu vřele doporučuji shlédnout videa a fotografie na mých stránkách. Budou vám nápomocny, eliminovat chyby na minimum.

                                                                                                                                                 Luděk Šilhavý

FOTOGRAFIE naleznete zde	INSTRUKTÁŽNÍ VIDEO naleznete zde