Omlouvám se těm, jež zklamu tím, že dnešní téma je výcviku poněkud vzdáleno. Považuji je však za daleko důležitější, než návod jak naučit psa skočit na povel ještě výš či držet rukáv ještě pevněji.
    Tento víkend jsem chtěl odjet do Třeboně, kde se konalo mistrovství belgických ovčáků. Zabookoval jsem si hotel, nabil baterie v kamerách, nachystal si Brufen a Lipovitan (užívám to jako prevenci ranní kocoviny večer, když přeberu – vřele doporučuji) a dokonce vlastnoručně umyl transportní vozík na psy. To bylo v pátek ráno. V pátek v poledne jsem se při tréninku dozvěděl, že se v sobotu v Pyšelích koná 17. ročník Pyšelského závodu podle NZŘ. Několik lidí, jež znám jen od vidění z obran v Říčanech, se tam připravovalo na tuto akci způsobem odlišným od nynějšího obecně zažitého tréninku IPO. Zůstal jsem stát a cítíc mrazení v zádech s údivem pozoroval jejich práci. Určitě to také znáte, ten okamžik, kdy se spojí vzrušení, milá vzpomínka, stesk a nostalgie ve chvíli, kdy po letech naleznete předmět třeba každodenní potřeby, kdysi odložený a v momentě znovunalezený, evokující výše popsané pocity, protože prostě patřil někomu vám milému či k době, na kterou vzpomínáte s láskou. A oč silnější ty pocity jsou, naleznete-li kupříkladu starý deník, dopis, anebo kupříkladu pracovní postup dávno už nepoužívaný, který jste měli vrytý tak hluboko v paměti, že jste byli sto jej provést zas a znovu bez jediného zaváhání. Při pohledu na psovodku kvitující radostí ne zcela dokonalý zákus dlouhosrstého NO, zrovna takového jakého měl starej Jura Bílek a my všichni kluci civěli s hubama otevřenýma jak kouše a shazuje figuranty, ucítil jsem podivný stesk a myšlenka jet se na ten závod podívat, zdála se neodbytnou. Chápu, že racionálně uvažující člověk by byl s nějakým rozhodováním hotov v okamžiku. Na mistrovství republiky přeci člověk spatří výkony sportovních špiček, nové trendy, je to bezesporu i vrcholná společenská událost a ke všemu, kdy se mi zase naskytne příležitost něco takového vidět, neb skoro každý víkend trajdám mimo ČR, buď po svých seminářích, anebo zkouškách, bonitacích či výstavách. Co by mi mohl dát závod o zmrzló vranu, jak jsme těmto okresním soutěžím kdysi říkali?
    Ráno jsem naložil psy a rozjel se do Pyšel. Už na parkovišti před cvičákem jsem poznal mírný rozdíl s vrcholovými soutěžemi. Vozový park byl poněkud starší, auta ne tak německá jako na vylučovačkách či mistrovstvích IPO a až na parkoviště se linula vůně smažících se řízků. Bohužel jsem nestihl poslušnost ZVV2, kterou vše začínalo, a také neviděl stopy. Zetemky a jedničky mi to však vynahradily. Měl jsem pocit, jako bych vystoupil z nějakého stroje pro cestování časem. Ano, byli trochu jinak oblečení než my před těmi lety, kynologická móda pronikla i do NZŘ, takže montérek a vaťáků jsem moc nezahlédl. Avšak tváře, ať už sotva odrostlých kluků a holek, či harcovníků dávno za zenitem, byly ty samé. Stejně jako sportovní duch celé té malé soutěže. Jeden druhému, byť byli soupeři, přáli úspěch. A ten rozhodčí na poslušnosti. Byl jako vystřižený ze starých časopisů Kynologie z padesátých let. S tou patrontaškou zavěšenou na krku mi připomínal toho úplně prvního rozhodčího, co mě kdy pískal, pana Břouška. Byl to tvrdej chlap, měl dřevěnou nohu a ohromné srdce. Já mu tehdy našel na stopách ztracené brejle a on mě možná proto, anebo že mi bylo sotva třináct let, nadělil takovou spoustu bodů, jakou bych nečekal ani v tom nejodvážnějším snu.
    No a tady tento rozhodčí pan Dvořák, který na rozdíl od mnoha svých kolegů stále psy cvičí, byť je mu přes sedmdesát, místo aby psovody na place jebal, co udělali blbě anebo ještě hůř, jak je teď zvykem, strčil jim, mnohdy začátečníkům, bodovací kartu beze slova, snažil se hned při výkonu vysvětlit, jak se to má udělat dobře. Obrana byla pro mě překvapením. Pamatuji si NZŘ z doby, kdy psi nemuseli pouštět, či lépe měli, ale když nepustili, tak se vlastně nic nestalo. Teď je to jinak. A tak pár psů co opravdu kousalo, nepouštělo a na obraně skončilo, a já si v duchu říkal, jak je to možné nenaučit psa pouštět, když to je to nejjednodušší, mnohem snažší jak budování zákusu či jiných cviků technických, ale pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně vystoupil z chronoplánu a jak obtížné bylo naučit tehdy před lety psa dobře pouštět, a měl jsem tedy jasno. Figuranta vystřídali, protože si zranil koleno a ten druhý, byť opravdu vypadal dle oděvu jako figurant z dnešní doby, měl na prohlídkách takové ty rychlé svazarmovské pohyby, tak jak mu je předal kdosi, kdo jej učil, protože on sám nemohl být té doby pamětníkem. Neměl kopačky, takže občas bruslil na mokré trávě ale, byť možná nebyl pohybů nejelegantnějších, udělal to všem psům skoro stejně a hlavně se snažil žádného nepoškodit, a to mu asi také vtloukl do hlavy onen jeho učitel jako věc nejpodstatnější. A diváci tleskali a vůbec to tam bylo nesmírně přátelské a útulné. Na prvý pohled s láskou opečovávaný cvičák byl naklizený jako před inspekcí ministra Čepičky.
    Nevim, kdy se to stalo, kdy jsem začal pociťovat, že sportovni duch soutěží, takový jaký jsem jej znal z dob mého dětství a dospívání, se pokradmu vytrácí. V době, kdy jsem byl pyšný na nášivku Svazarmu na montérkách, které jsme vznosně nazývali kombinézou, anebo dokonce – to mezi záchranáři – overalem, jsem pochopitelně nebyl žádný Mirek Dušín, to si nemyslete.
    Závody jako tento byly každý víkend, někdy blíž, jindy dál, a my se na ně dopravovali, jak jinak než vlakem. Jednak nikdo auto neměl, a i kdyby měl, bylo by přeci uhozené přijít o okamžiky plné srandy. A v podstatě když se teď ohlížím zpět, jsem přesvědčen, že možná toto byl motiv veškerého našeho snažení. To, že jsme se zase sešli. Bez zažloutlých diplomů, které stále schraňuji, bych si na ty soutěže ani nevzpomněl. Ale na to okolo nich zapomenout prostě nejde. Kupříkladu na průvodčího, co rezignoval a sedl si s námi poté, co zjistil, že žádné jízdenky neuvidí. V následující stanici přibyl ještě vlakvedoucí, který chtěl vědět, odkud zní ta kytara a falešný zpěv. A zůstal tam s námi také.
    Šla léta. Šla rychle. Nevím, jak to máte vy, ale čím jsem starší, tím se můj čas zrychluje. Pořídili jsme si první auta, pak další, dražší a taky jsme se začali lišit v tom, co si oblékáme. No a montérky, které jsme tak vzletně nazývali kombinézou a mezi záchranáři dokonce overalem, už nikdo nenosí.
    No a tak tady ty a jim podobné myšlenky se mi honily hlavou při závěrečném dekorování vítězů. Je to hezký pocit něco vyhrát.
    A ještě hezčí je tento pocit, pokud je umocněn tím, že vám to vaši soupeři přejí. Anebo je alespoň nesžírá závist. A té je nyní právě na vrcholových soutěžích IPO jako máku. Z vlastní závodnické zkušenosti mohu sypat z rukávu historku za historkou. Od toho jak mi při vylučovačkách na severní Moravě vběhnul s křikem připomínající figuranta při revíru těsně k placu jiný ze závodníků ve snaze zastavit mě v cestě k vítězství. Anebo jak mi české závodnice jako jediné nepřišly podat ruku, když jsem stál jako mistr světa na stupních vítězů. Letos jsem se zúčastnil jako divák vylučovaček a nevěřícně jsem sledoval, jak se někteří otevřeně baví tím, že fenka na poslušnosti nedokázala překonat překážku. Nikdo je neokřiknul, protože je to dnes standardní. To je přeci prima, když se druhým nevede. Ryba ale smrdí od hlavy, a pokud se podívám, kdo některé kluby vede, nemohu se současnému stavu divit. Této naší milé národní vlastnosti si začali všímat už i v zahraničí. Nemohu nezmínit našeho vedoucího týmu na mistrovství světa na Slovensku před čtyřmi lety, který nás důrazně nabádal, abychom rozhodně nepůjčovali od Slováků vyptané makety Italům, kteří měli zájem si také zatrénovat. Jen díky mému rozhodnému protestu, nezpůsobil neomluvitelné faux pas.
    Nechci brát do svých úst slova jako morálka, či vyšší princip mravní. Jsem hříšný člověk. Ožral jsem se nespočetněkrát, a to i na soutěžích, respektive po nich. Nikdy jsem však jako závodnik nediskutoval s rozhodčím, či nesváděl neúspěch na kladeče, figuranta etc. Jednak to určitě nebyla jejich chyba a jednak jsem na něco takového příliš hrdý. Je důležité nechtít zvítězit za každou cenu. Koneckonců opravdový vítěz je ten, který umí prohrát.
    Vím, že se doba montérek, které jsme tak vzletně nazývali kombinézou a mezi záchranáři overalem už nevrátí. Chvála bohu, šeď sedmdesátých a osmdesátých let byla beznadějná, myslím tím, co se svobody týče. Avšak přimlouvám se za návrat doby, kdy jsme si všichni tykali a byli přáteli. Jsem generační pamětník a možná právě proto jsem vždy nemile překvapen, když mí vrstevnici či lidé dokonce starší projeví některou z oněch příšerných podob povahy, jež jsem popsal. Někteří s úspěchem závodí. Nepřekvapuje mne, že v jejich curriculum vitae, které jako např. reprezentanti musí uvádět, se často objevuje – s kynologií jsem začal před patnácti lety. Před třiceti, by je totiž hnali svinským krokem.
    Rád bych předepsal malé závody, jako byl tento Pyšelský těm, jež jsou přesvědčeni o své nadřazenosti, protože jim jejich pes zrovna teď dobře cvičí, anebo jejich vůz má více koní. Byla by to výborná terapeutická kúra. Nezapomeňme, odkud jsme vzešli. A patrně každý jeden z nás, protože jsem ještě v ČR nepotkal psovoda a la USA, který by si zaplatil trenéra a bez jakékoli snahy se bleskově vypracoval až do první ligy. Neohrnujme nos nad těmi, kteří nemají dostatek kuráže, peněz či alespoň trochu kvalitní papírové zvíře pro účast na vylučovačkách. Anebo je prostě IPO nechytlo za srdce. A hlavně se pokusme vrátit do soutěží sportovního ducha. Stále věřím, že to lze. Slovákům se to povedlo a kdo zná poměry ví, v jaké žumpě před lety byli. Dnes jim nesaháme po kotníky. ČKS a MSKS by měly zvýraznit podporu NZŘ, vždyť třetí stupeň je svou obtížností světový unikát. A hlavně by se upevnil základ naší kynologie, bez něhož se ten vrchol nebezpečně naklání.
    My všichni bychom si měli uvědomit, že vůbec nejde o ten pytel marketového žrádla a pohár se zlatou barvou natřeného plastu či v lepším případě plechu. A v podstatě ani o to, zda jste vyhráli mistrovství galaxie či závod o zmrzló vranu i když vím, že cena každého vítězství je subjektivní a teď v tom vidíte rozdíl. Věřte mi však, že po letech vám to bude úplně jedno. Nejdůležitější je ten neopakovatelný pocit, který můžete cítit jen a jen hluboko v srdci.

KOMPLETNÍ FOTOGALERIE Z PYŠELSKÉHO ZÁVODU zde