od Ludek » čtv led 12, 2012 12:13 am
Tak sem se nakonec pohnul k tomu sem znovu něco napsat. Občas se mne někdo optá,kdy tu bude něco nového. To ale není ten hlavní důvod asi. Je to hlavně proto,že nechci ve stáří zapomenout na to,jak se činil ing.Krejčiřík rentiér tam,kde se mu kupříkladu položilo stéblo slámy přes cestu. Tedy to je jen příklad. To jsem zažil jen jednou a on upadl a hlasitě naříkal. Jak si vzpomínám,tak poslední záznam zde byl z roku 2008. Píši vzpomínám,protože jsem teď na palubě emerického eroplánu,kde není připojení ale zato tu je možno si koupit chlast za peníze a to za nehorázné. Z toho soudím,že ta velkozemě opravdu dlouho nevydrží. Nechci tu však vytvářet nijaké protiamerické nálady,z čehož jsem často obviňován a některé příspěvky tady na fóru i tak vypadají. tak to není a je škoda,že to takhle dopadlo.
No a protože jsem sem opravdu již dlouho nepsal,měl bych zmínit asi tu z nejdůležitějších cest tam a zase zpátky. Není to ni předpředloňské a loˇnské šestinedělí na Panenských ostrovech,ni mé semináře ve Švýcarech,Francii,Estonsku,Maˇdarsku,Finsku a na Kypru,ni spásné Chatenauff du Pap kde se schovávám před českou zimou a ani útěk před sněhem ,kdy jsme s Alicí projeli i se psy půl Evropy,abychom mohli stopovat a skončili tak v Rumunsku,ve kterém jediném sníh nebyl,ale to trvalo jen asi tři dny a hned pak jej napadlo tolik,že jsme tam asi tři týdny trčeli čekajíc na oblevu.
To nejdůležitější bylo,neb poznání které čerpáme z cest je přeci tou silou která nás vede právě nové kraje poznávat,tak tedy tou asi nejdúležitější cestou,alespoň co se poznání týče bylo mé letní soustředění v Estonsku.
Bylo už třetí v řadě a protože mí svěřenci se začali výkonem svých psů diametrálně odlišovat od ostatních a také proto,že jsem předchozího roku vyhrál mistroství Estonska,musel jsem být po zásluze potrestán. Ono samotné mistrovství předcházeli asi tři telefony od mých "nejlepších přátel" ,kdy jsem byl jen tak mezi řečí dotazován jak se připravuji a hlavně co je mou slabinou,respektive čeho se nejvíce bojím. No já se nebojím ničeho,ale při stopách nikdy nevíte jak vám to a na jakém terénu položí a při obraně jak to který figurant třeba zmastí. A tak jsem to řek´ a oni to pochopili po svém,takže terén nebyl tak jak je to v Estonsku obvyklé,tráva skoro po kolena v níž je vyšlapán tunel a kde se nedá pokud psa správně navedete na začátku, jít jinam než kupředu,respektive tunelem,ale nizounký pažit,ve kterém stopa nebyla vydupána,ale jen tak volně položena. Po stopách jsem vedl o desítky bodů,protože tam do jednoho všichni moji soupeři selhali. Na obraně,ale to už jsem tu psal,to vypadalo jak vypadalo a to že Saše chtěli figuranti na útěku opravdu utéct a na protiútoku opravdu útočili,mi body přinesla právě tato výrazná snaha o mé vyřazení,protože to co se jen tak šourá po stadionu se dost těžko dá považovat za opravdovou kořist.
No a tak jsem a to nejen pro toto mé vystoupení očekával trest za zásluhy,byl jsem koneckonců varován,že konkurence něco chystá. Pořád jsem si říkal co by to mohlo být,jediné co mě napadalo bylo držení drog,které by mi někdo šoupl do pokoje a tak jsem jej úzkostlivě zamykal. Jaké bylo mé překvapení,když třetí den mého pobytu přijela místní kriminálka a sebrala mne za hacking. Bylo to poněkud úsměvné,protože jsem v té době nedokázal přiložit k e-mailu ani fotku,natožpak se nabourat do nějaké sítě. V dobré víře jsem to při výslechu řekl a poukázal na obsah mého notebooku který mi zabavili s tím,že pokud bych byl hacker,jistě by tam bylo něco jiného jak fotky a videa psů a také té dotyčné která to celé spískala. Odpověděli mi,že právě toto svědčí o mé rafinovanosti a že mě zavřou až zčernám,prozatím na dva dny. Ještě jsem se trochu přiblble optal proč a bylo mi řečeno že proto.
Estonsko jse v podstatě pořád Rusko a tak jsem nepočítal s přežádným komfortem. Horší jak těch deset dnů,které jsem čekal před lety v Saudské Arábii v Rijádské base na vysvobození konzulem anebo trest smrti,který se za delikt z kterého jsem byl tehdy obviněn běžně v dané lokalitě dává a to čekání probíhlo víceméně s rukou na prdeli,protože jsem byl v té době ještě útlým bloňďáčkem a svou pozici jsem si musel doslova vymlátit mezi svými spoluvězni pěstmi,tak horší jako těch deset dnů,říkal sem si,horší to být nemůže.
Při spatření mé cely anebo spíše pokoje mi poklesla brada. Pěkně voňavým povlečením ustlaná postel,na zdi plazma,sprcha a toaleta ve vedlejší místnosti. Vše nové,respektive rekonstruované. Na zdech kolem kterých jsme chodili do bazénu anebo tělocvičny byly zalíčené vyryté nápisy mezi nimiž vévodilo slovo pizděc. Mí spolvězňové byli ještě chlapci. Ten starší,Armén,byl studentem práv a již půl roku seděl za vraždu,ale říkal že na něj nic nemaj a že ho pustí co nevidět,což se také stalo. Občas si píšem a loni mi poslal svou graduační fotku v taláru a s diplomem. Ten druhý byl učitel zeměpisu z Litvy anebo Lotyšska,pořád se mi to plete ale mají tam Vilnius,tak odtamtud a ten v pravé poledne ožralý močil na náměstím u sochy národního myslitele. Byl tam už týden a nesvůj,on ho ten Armén trochu utiskoval a tak když uviděl mou holou hlavu tak se lekl že se mu přitíží. Já ale všechny rozmíšky co měli utnul a naučil je býti jeden na druhého hodní a taky hrát lodě,což se jim moc líbilo,zejména Arménovi který ale skoro vždycky švindloval. Díky němu jsem ale viděl za ty dva dny spoustu filmů na které bych nikdy nešel do kina,třeba jak Bruce Willys zachrání planetu,anebo jak v lesích Nebrasky žije rodina kanibalů,co každého kolemjdoucího sežere spolu s vařenou kukuřicí.
Byly to hezké dva dny a docela utekly,i když jsem je povětšinou strávil ležíc na kavalci. Bachař tam byl jen jeden,vše ostatní obstarávaly tety v bílých pláštích a pokud se jim zaplatilo tak donesly z obchodu co kdo chtěl ,včetně nízkoalkoholického piva. Čas od času jsem z dlouhé chvíle začal mlátit na dveře cely a v rytmu řvát:" já ně vi no váty,já ně vi no váty!" To se mým spolunocležníkům moc líbilo a dělali to taky a po nás celá chodba a ty tety tam pobíhaly a volaly" málčiki pokójno,pokójno!"
Plat mi zatím v táboře vesele běžel dál a já prožíval po letech opravdové prázdniny složené jen a jen z nicnedělání.
Druhý den jsem byl u výslechu,v podstatě se mne ten vyšetřovatel co měl tik v oku a občas trhnul hlavou,jako by se připravoval ke kokrhání na nic neptal,jen na můj vztah k oné dotyčné co to vše spískala. Po pravdě jsem mu odpověděl,že žádný vztah nemáme,tedy už nemáme a to se mu líbilo a ptal se mne na to pořád dokola,jakoby tím že opakuji stejnou odpověď znovu a znovu byla pravda pravdivější. Nakonec jsem musel výslech sám utnout,protože zacházel do detailů zcela nevhodných a taky jsem měl strach,že si třeba zlomí vaz,jak tou hlavou trhal.
Třetí den,asi dvě hodiny před vypršením 48 hodinové lhůty po kterou mne mohli držet, povolali mne k výslechu ještě jednou. Když jsem šel po chodbě, vyšetřovatelé se svolávali a plácali mne po zádech a ukazovali zvednutými palci,jakože jsem cool. Porozuměl jsem až v okamžiku,když jsem po příchodu před toho mého vyšetřovatele uviděl svůj notebook navrácený z odborné analýzy na jeho stole. Nebudu zde popisovat co za fotky a která videa oné dotyčné co to všechno spískala jsem ve svém počítači měl. Ona sama seděla v koutě se sklopenou hlavou a s ruměnci studu,zatímco vyšetřovatel supěl a brunátněl vzteky. Po krátké konfrontaci kdy potvrdila,že jsem jako hacker nejen velmi známý,ale i nesmírně nápaditý a zručný ,vše ukončil můj ex offo advokát a já byl svobodný.
Venku na mne čekalo procesí z tábora a ti mi řekli,že je ona dotyčná mým vyšetřovatelem asi měsíc požádána o ruku. Nu každý příběh má končit happy endem,ale tento neskončil. Svatba nebyla.
Ale zpět k současnosti. Sedím tedy v emerickém eroplánu do Miami,odkud budeme pokračovat na Panenské ostroy. Vpravo je ing.Krejčiřík rentiér a vlevo nějaký Ind co se s celou rodinou vrací doUSA a je naštěstí menšího vzrůstu,takže se tu mačkám jen trochu. Já jsem na nejhorším místě,protože letenky objednává vždy ing.Krejčiřík rentiér a to tak,že má vždy místo u okénka anebo alespoň na kraji vícesedadlové uličky. Jen jednou mi patrně omylem dali na casch desku místo u okna,to mne ale ing.Krejčiřík v eroplánu předběhl a sedl si na mé mmísto. Neřeším to nijak,je to člověk mírně neduživý,stěžující si na bolesti zad a v mládí byl sláb na prsa. Nyní sedí vedle a chrní,přičemž naduvá tváře jako sysel torny. On anebo můj soused Ind neustále prdí,takže se tu nedá skoro dýchat a lidé si ž na nás ukazují pohledy. Nemohu nikam utéci,protože eroplán je přeplněn. A to jsme teprve čtyři hodiny ve vzduchu. Ještě zbývá šest. No a ted už máme do přistání jen hodinu,všichni krom mě spali a můj soused Ind dokonce na mém rameni.
Nemohu nezmínit nocleh v Paříži. Klidně bych zůstal spát na letišti mezi všude se povalujícími bezdomovci. Jeden dokonce zcela ožrat majíc vozík na kufry jako chodítko,přidržujíc se jeho madla, šněroval chodbu. V okamžiku když jsme ho míjeli vyprovokován patrně zjevem ing.Krejčiříka rentiéra,vrhl se na něj a chtěl jej škrtit. Nevím proč je tento člověk neustále obětí. Kohokoli. Potkáme li celníky ,chytnou ho a prohlížejí mu tělesní dutiny a on má pak týden trauma.Potápíme li se ,seběhnou se všichni žraloci v karibiku a chtějí jej ochutnat, potkáme li opilce chce jej bít. No a tentokrát to opilec přehnal,protože zapoměl že potřebuje chodítko,takže upad a byl úplně tuhej. Když se mi konečně podařilo ing.Krejčiříka rentiéra dohnat ( utíkal jako Zátopek) udělal na mě psí oči a žalostně řekl:"Luděčku půjdeme na noc do hotelu,ano?"
Hotel Navett Premiere Classe mohu opravdu doporučit. Stál jen padesát euro a za tu směšnou částku byla celá ponorková kabina s plastikovým koutem pro záchod a sprchu,která byla oddělena igeliťákem se zbytky bůhvíčeho a který se mi vždy po osprchování připleskl na tělo. Připlatili jsme si snídani,protože z poutače na nás jukaly dva křupavé croasany spolu s napěněným esspresem. Ráno jsme za těch pět euro dostali jen kus veky a tak jsem spustil povyk ukazujíc na ty dva křupavé croassany a napěněné esspreso,až je opravdu odněkud přinesli a potom je chtěli úplně všichni, včetně tlupy asiatů v počtu asi dvaceti ,co strašně mlaskali a suchá veka jim nejela. To už jsme ale odcházeli a já si představoval, o co víc budou asi mlaskat, když si ty křupavé croassany a napěněné esspreso vyhádají.
Tak a teˇd už je středa,pod vodou jsme ještě nebyli,neb mi celnící v Miami zadrželi kufr,protože jej označil pes a tak ten kufr zkoumali. Ing.Krejčiřík rentiér až do te´d padělal známku na zdejší slnice. Bůhvíjak se mu to nepovedlo a tak jej nechám řídit až do konce pobytu ,neb nechci psát jak sem poznal basu na St.Croix.