Letní cesta tam a zase zpátky

[hes_pl]

a modlil se ruzenec.

i kdyz ja se nemodlim tak bych zacala hned
tak proto jestli muzu tak jen auto, zadne letadla

[Ludek]

Nemohu vam nenapsat – a protože je nedele,tak se to hodi nejlepe – o me zdejsi cinnosti misionarske.Zacalo to v bordelu,kam každý vecer chodime na par pivek.Na rozdil od podobnych podniku u nas,kde patri prave konzumace napoju k cinnostem nakladnym,zde ve vsudepritomnych hnizdech neresti ,sezenete vse daleko lacineji.Taktez slecny pochazejici z Mexika,Portorika,Dominikanske republiky a vubec ze všech okolnich ostrovu,nasledkem americke recese a z toho plynouciho mensiho zajmu,nejsou tak lenosne,jako v minulych letech .
Nemyslete si však,ze bychom ja,ci ing.Krejcirik – rentier,s nimz zde dlim,jejich sluzby vyuzivali.Prave protože ne,doslo k situaci,pravdepodobne ne nepodobne tem,z kterych vzniklo nejedno nabozenstvi.
Nejdrive jsme devcata odhaneli racionalnimi vymluvami,jako je ( ony mluvi hlavne spanelsky) impotento ci turisto komunisto,jen v krajnich pripadech syfilido.Po pouziti této odpovedi,na jejich otazku,zda pujdeme nahoru,nam daly povetsinou pokoj.Zvrat nastal az v pripade Sofie - viz foto



Byla neoblomna az do okamziku,kdy jsem ji sdelil,ze jsem knez.Opacila se jakezeto církve,stale myslic,ze zertuji.Odvetil jsem,ze vychodni baptisticke.To co pote nasledovalo, lze tezko popsat.Nejdrive mi polibila ruku a pote se zacala pohlavkovat.Hoste zpozorneli a mamba znejici z reproduktoru ztichla.Ponekud zkoprnele jsem se opacil zda je ok.Padla na kolena,znovu mi polibila ruku a pote utekla nahoru,kam ji nasledovaly ještě asi tri jeji kolegyne.
Po chvili se vratila,prevlecena do kalhot a optala se mne,zda bych ji nedal rozhreseni.Ja v ten okamzik nevedel co je to rozhreseni – mluvila anglicky a ja opravdu tak nefrekventovanymi vyrazy nevladnu,odvetil jsem ze bezevseho v domeni,ze je to něco k piti,co pote zaplatim.
To co jsem se dozvedel je nepublikovatelne i po dvaadvacate hodine.Po chvili mi doslo,ze jsme u zpovedi a vytratil jsem se na toaletu,zjistit telefonem,jak se rekne zdravas Maria a otcenas.Naordinoval jsem 10x zdravas Maria a 20 otcenasu – to je kratsi a zna to kazdej.
Ing.Krejcirik – rentier,se sel pote vymocit a vratil se s informaci,ze před bordelem se schyluje k rvacce.Rekl jsem tedy barmance,ze platime a na jeji dotaz proc tak brzy,odvetil jsem,ze za chvili ji mistni gang rozbije hospodu.Se smichem to rekla pritomnym,myslic ze zertuji.Pote priletela prazdna lahev a zasahla jukebox.Nasledovala bezna rvacka a my se s ing.Krejcirikem – rentierem vytratili.Jeste před tim,nez se tak stalo,se mne barmanka opacila,jak jsem to vedel.Ing.Krejcirik – rentier odpovedel,“pan vi vsechno“ a pokrizoval se.
Myslel jsem,ze to skoncilo.Neskoncilo.Nasledujiciho dne nektere holky,misto aby tancily jako jindy



sedely a nepritomne ziraly



Usedli jsme na sva mista a udivene pozorovali,jak odmitaji zakaznily.Optal jsem se barmanky, coze se to deje a ona mi odpovedela doslova“pane vim,ze nas zkousis,neptej se,vzdyt ty vis vse “ a snazila se mi polibit ruku,coz ja kvitoval vyklepnutim jedne cigarety z krabicky,protoze to zpocatku vypadalo,ze se po ni jako obvykle sape.Protoze jsme prisli ponekud ovineni z party,stacili dve piva ,abych mel „dost“.Po dalsich – konkretne asi po ctvrtem expres pozitem pivku jsem si rihnul a to tak,ze nahlas.Ing.Krejcirik – rentier, anglicky dodal,“slyseli jste slovo bozi“ a pokrizoval se.Pritomne se zacaly na nej osocovat,stale opakujic něco o urazce a pekle.Utekli jsme.
Myslel jsem,ze to skoncilo.Neskoncilo.Nasledujici den se rozkriklo,ze pritomen je patrne mesias a ja nemohl projit po ulici kde bordel stoji,aniz by se mi cernosky neklanely - viz foto



Zmenili jsme lokal.Pivo je sice o padesat centu drazsi,ale holky o deset let mladsi.Pouzivame osvedcene impotento,syfilido anebo turisto komunisto.I když to poslední asi také nebyl dobry napad.Ing.Krejcirik - rentier,zacal totiž holkam tvrdit,ze jsme kubansti agenti a pripravujem vylodeni sedmnacti venezuelskych ponorek tridy Chegevara.Ja vim,zni to fakt silene,jenze minimalne dve tomu veri a zdravi nas rukou zatatou v pest a zaseptanym zvolanim -" socialismo or muerte !"
Asi opet zmenime lokal.

[Ludek]

Ostrov St.Croix koupily USA, od danske vlády pomerne nedavno,na pocatku minuleho stoleti,takze to není ani sto roku.Danska, respektive evropska kultura, se tu stále ještě prolina s americkou. Mozna proto není, na kontinentu vsudepritomna nesvoboda, na ostrove tak markantni.
Policie je v pohode,stale ještě lze mocit v parku,ci pit pivko a ridit,aniz by se clovek dostal do opletacek se zakonem a taktez politické anekdoty lze vypravet jinak nez septem,tak jak tomu neni napr. V NY.Je pravda,ze pravidelne prijizdeji ustraseni yankees, trpici stihomamem,ktery v nich zaseva jejich vláda a v kazdem neznamem cloveku vidi potencionalniho lupice a také mozneho nepritele státu. Pravidelne jsme potkavali na plazi obtloustle amiky,kteri mne zadali,zdali bych jim nepohlidal zavazadlo – bali se totiž nechat cennosti v hotelu a tak chodili na plaz s kufry,ktere když sli do vody,posouvali po pisku az tesne ke brehu.Vzdy jsem si predstavoval,co by asi delali,50 m od brehu ve vode,pokud by někdo kufr vzal a utekl.
Na jednom z ponoru,jsme se setkali se skupinou potapecu ,kteri na nas cosi hystericky jeceli.Az po chvili jsem rozeznal,ze stále opakuji slovo shark.Myslel jsem,ze tam někdo napadeny zustal,i když mi to bylo divne,utoky jsou opravdu vzacne.Protoze jeceli jeden přes druheho,tak az po chvili jsem poznal,ze oni ty zraloky jen potkali.Oprekot nas varovali,at do vody za zadnou cenu nechodime.Opacil jsem se,ze prave proto,abychom je potkali,do te vody chodime a zenejsou opravdu ani trochu nebezpecni.Inzenyr Krejcirik- rentier prikyvoval,i kdyz on,pokud jen zahledne zraloci ploutev,tasi svůj potapecsky nozik a tvari se hrozive,coz v potapecskych brylich vypada,jakoby mu praskl hemeroid.Je sice pravda,ze pokud mate v saku uharpunovanou rybu,je nasnade jit z vody co nejrychleji, anebo kdyz uz není cas,tu rybu proste dotirajicimu zralokovi supnout a tim je nebezpeci pokousani zazehnano.Proto misto harpun, radeji pouzivame na teto strane ostrova fotak.



Když jsme vylezli z vody,ona skupina byla – tomu byste neverili – oblecena do tricek s napisem army.Optal jsem se,chteje mit jasno,zda opravdu patri do te preci nejlepsi,nejspravedlnejsi a nejhrdinstejsi armady na svete.Odpovedeli ze ano.
Na treninku jsem to potom vypravel,nesnazic se zakryt,ze tato historka pusobi na me prinejmensim usmevne.Pritomni se se mnou preli,ze to není strach,ale jen opatrnost.
To byl patrne duvod,proc jsme se rozhodli s in.Krejcirikem – rentierem,vyzkouset chrabrost,celosvetovych ochrancu demokracie.Kousek od domu kde bydlime,nachazi se ponorkova patraci zakladna US army.Nyni po dvojcatech tam ještě pribyla FBI.Toto místo,zdalo se nam pro test nejprihodnejsi.Ze stare pracky jsme si vyrobili radar – ne nepodobny tomu,jenz mají auta na zakladne a oblekli se do nocnich kosil ing.Krejcirika rentiera( ja bych v tom neusnul,ale on uz je preci jen starsi),na hlavach maje kostkovane uterky pani naseho domu.
Na fotografiich muzete videt nase cviceni,ktere predchazelo ostremu vysadku.



Za soumraku jsme zastavili nase auto hrdinu asi 20 m od zakladny,umistili na strechu „radar“ a zacali zadavat „spionazni kody „,do computeru na kapote.Asi za dve minuty zacal strazny kricet do telefonu nejake udaje.Necekali jsme a ujeli domu..
Slunce jiz zcela zapadlo a my se vypravili do naseho oblibeneho bordelu,projizdejic kolem zakladny prave v okamziku,kdyz ji opoustela houkajici ambulance.
Za par dnu jsme potkali na pivu po ponoru,ty vojaky ze zakladny znovu.Opatrne jsem navedl rec na ten vecer,kdy jsme videli ambulanci,s dotaze,co ze se tam stalo.Ale nic,mavnul jeden rukou,strazny se zblaznil a nutil hotovost jit hledat auto s radarem ,se dvema araby.
Nekomentoval jsem to,ale uznavam,ze je mi ted toho nebozaka lito.Co se ale da delat,ze?

[Ludek]

A tak vas zdravim z Moskvy.Za chvili odletam do Finska a tesim se moc,protoze se mi styska po civilizaci.Rusko se priserne zmenilo.Vsichni se mraci,zklamani situaci ktera tu vladne.Kazdy okrada kazdeho.A zkuste zacit mluvit anglicky.V obycejnem kramu vam okamzite prirazi 100 a v taxiku 200 procent.Ma rustina jiz davno neni excelentni,ale pokud si frazi prerikam dopredu,nikdo nenalezne nejaky cizi accent.Jen to mne uchranilo pred vyssimi vydaji.
Tech nekolik treninku s nejlepsimi trenery,ktere jsem tu videl mi vyrazilo dech.Nikdy,ani v dobach temna za svazarmu jsem nebyl ucasten tak kruteho tyrani psu.Znam ruskou skolu uz desitky let osobne,ale to ze spoji to nejhorsi vlastni,s tim nejhorsim ze zahranici jsem necekal.Ani ten nejlepsi bussines ( a ze by tu kvetl) nedokaze zvratit me presvedceni.Pokud se tu situace nezmeni,nechci mit s touto zemi uz nic spolecneho.
Ke vsemu jsem mel vice volneho casu jak jindy a mohl si vsimat deni kol sebe.Toulavych psu rapidne pribylo.Je to nejaka prapodivna rasa,protoze skoro vsichni vypadaji stejne.Jedna se o plemeno velikosti NO,spise kratsi srsti a asi velmi tvrdeho korinku.Vsimnul jsem si majoritne zdvojeneho pasparku na zadnim behu.Jde patrne o izolovanou selekci,ale pobihaji jich tam desitky.Mam na mysli oblast Izmailovskeho parku.Ve ctvrtek vecer jsem nasel na odlehlem miste odpocivajici smecku techto psu.Jejich vudce mohl byt nekdy v minulosti
knirac.Nechtel jsem je rusit,spali tvrde na slunicku,ale jedna z fen se na mne usmala vrtic ocasem.Dlouho jsem ji hladil a nedokazal odejit.Najednou se vsichni zvedli a odbehli.Nevim zda je litovat pro to ze nikam nepatri,anebo jim na opak zavidet jejich svobodu.A mejte se hezky.

[Ludek]

Tak sem se nakonec pohnul k tomu sem znovu něco napsat. Občas se mne někdo optá,kdy tu bude něco nového. To ale není ten hlavní důvod asi. Je to hlavně proto,že nechci ve stáří zapomenout na to,jak se činil ing.Krejčiřík rentiér tam,kde se mu kupříkladu položilo stéblo slámy přes cestu. Tedy to je jen příklad. To jsem zažil jen jednou a on upadl a hlasitě naříkal. Jak si vzpomínám,tak poslední záznam zde byl z roku 2008. Píši vzpomínám,protože jsem teď na palubě emerického eroplánu,kde není připojení ale zato tu je možno si koupit chlast za peníze a to za nehorázné. Z toho soudím,že ta velkozemě opravdu dlouho nevydrží. Nechci tu však vytvářet nijaké protiamerické nálady,z čehož jsem často obviňován a některé příspěvky tady na fóru i tak vypadají. tak to není a je škoda,že to takhle dopadlo.
No a protože jsem sem opravdu již dlouho nepsal,měl bych zmínit asi tu z nejdůležitějších cest tam a zase zpátky. Není to ni předpředloňské a loˇnské šestinedělí na Panenských ostrovech,ni mé semináře ve Švýcarech,Francii,Estonsku,Maˇdarsku,Finsku a na Kypru,ni spásné Chatenauff du Pap kde se schovávám před českou zimou a ani útěk před sněhem ,kdy jsme s Alicí projeli i se psy půl Evropy,abychom mohli stopovat a skončili tak v Rumunsku,ve kterém jediném sníh nebyl,ale to trvalo jen asi tři dny a hned pak jej napadlo tolik,že jsme tam asi tři týdny trčeli čekajíc na oblevu.
To nejdůležitější bylo,neb poznání které čerpáme z cest je přeci tou silou která nás vede právě nové kraje poznávat,tak tedy tou asi nejdúležitější cestou,alespoň co se poznání týče bylo mé letní soustředění v Estonsku.
Bylo už třetí v řadě a protože mí svěřenci se začali výkonem svých psů diametrálně odlišovat od ostatních a také proto,že jsem předchozího roku vyhrál mistroství Estonska,musel jsem být po zásluze potrestán. Ono samotné mistrovství předcházeli asi tři telefony od mých "nejlepších přátel" ,kdy jsem byl jen tak mezi řečí dotazován jak se připravuji a hlavně co je mou slabinou,respektive čeho se nejvíce bojím. No já se nebojím ničeho,ale při stopách nikdy nevíte jak vám to a na jakém terénu položí a při obraně jak to který figurant třeba zmastí. A tak jsem to řek´ a oni to pochopili po svém,takže terén nebyl tak jak je to v Estonsku obvyklé,tráva skoro po kolena v níž je vyšlapán tunel a kde se nedá pokud psa správně navedete na začátku, jít jinam než kupředu,respektive tunelem,ale nizounký pažit,ve kterém stopa nebyla vydupána,ale jen tak volně položena. Po stopách jsem vedl o desítky bodů,protože tam do jednoho všichni moji soupeři selhali. Na obraně,ale to už jsem tu psal,to vypadalo jak vypadalo a to že Saše chtěli figuranti na útěku opravdu utéct a na protiútoku opravdu útočili,mi body přinesla právě tato výrazná snaha o mé vyřazení,protože to co se jen tak šourá po stadionu se dost těžko dá považovat za opravdovou kořist.
No a tak jsem a to nejen pro toto mé vystoupení očekával trest za zásluhy,byl jsem koneckonců varován,že konkurence něco chystá. Pořád jsem si říkal co by to mohlo být,jediné co mě napadalo bylo držení drog,které by mi někdo šoupl do pokoje a tak jsem jej úzkostlivě zamykal. Jaké bylo mé překvapení,když třetí den mého pobytu přijela místní kriminálka a sebrala mne za hacking. Bylo to poněkud úsměvné,protože jsem v té době nedokázal přiložit k e-mailu ani fotku,natožpak se nabourat do nějaké sítě. V dobré víře jsem to při výslechu řekl a poukázal na obsah mého notebooku který mi zabavili s tím,že pokud bych byl hacker,jistě by tam bylo něco jiného jak fotky a videa psů a také té dotyčné která to celé spískala. Odpověděli mi,že právě toto svědčí o mé rafinovanosti a že mě zavřou až zčernám,prozatím na dva dny. Ještě jsem se trochu přiblble optal proč a bylo mi řečeno že proto.
Estonsko jse v podstatě pořád Rusko a tak jsem nepočítal s přežádným komfortem. Horší jak těch deset dnů,které jsem čekal před lety v Saudské Arábii v Rijádské base na vysvobození konzulem anebo trest smrti,který se za delikt z kterého jsem byl tehdy obviněn běžně v dané lokalitě dává a to čekání probíhlo víceméně s rukou na prdeli,protože jsem byl v té době ještě útlým bloňďáčkem a svou pozici jsem si musel doslova vymlátit mezi svými spoluvězni pěstmi,tak horší jako těch deset dnů,říkal sem si,horší to být nemůže.
Při spatření mé cely anebo spíše pokoje mi poklesla brada. Pěkně voňavým povlečením ustlaná postel,na zdi plazma,sprcha a toaleta ve vedlejší místnosti. Vše nové,respektive rekonstruované. Na zdech kolem kterých jsme chodili do bazénu anebo tělocvičny byly zalíčené vyryté nápisy mezi nimiž vévodilo slovo pizděc. Mí spolvězňové byli ještě chlapci. Ten starší,Armén,byl studentem práv a již půl roku seděl za vraždu,ale říkal že na něj nic nemaj a že ho pustí co nevidět,což se také stalo. Občas si píšem a loni mi poslal svou graduační fotku v taláru a s diplomem. Ten druhý byl učitel zeměpisu z Litvy anebo Lotyšska,pořád se mi to plete ale mají tam Vilnius,tak odtamtud a ten v pravé poledne ožralý močil na náměstím u sochy národního myslitele. Byl tam už týden a nesvůj,on ho ten Armén trochu utiskoval a tak když uviděl mou holou hlavu tak se lekl že se mu přitíží. Já ale všechny rozmíšky co měli utnul a naučil je býti jeden na druhého hodní a taky hrát lodě,což se jim moc líbilo,zejména Arménovi který ale skoro vždycky švindloval. Díky němu jsem ale viděl za ty dva dny spoustu filmů na které bych nikdy nešel do kina,třeba jak Bruce Willys zachrání planetu,anebo jak v lesích Nebrasky žije rodina kanibalů,co každého kolemjdoucího sežere spolu s vařenou kukuřicí.
Byly to hezké dva dny a docela utekly,i když jsem je povětšinou strávil ležíc na kavalci. Bachař tam byl jen jeden,vše ostatní obstarávaly tety v bílých pláštích a pokud se jim zaplatilo tak donesly z obchodu co kdo chtěl ,včetně nízkoalkoholického piva. Čas od času jsem z dlouhé chvíle začal mlátit na dveře cely a v rytmu řvát:" já ně vi no váty,já ně vi no váty!" To se mým spolunocležníkům moc líbilo a dělali to taky a po nás celá chodba a ty tety tam pobíhaly a volaly" málčiki pokójno,pokójno!"
Plat mi zatím v táboře vesele běžel dál a já prožíval po letech opravdové prázdniny složené jen a jen z nicnedělání.
Druhý den jsem byl u výslechu,v podstatě se mne ten vyšetřovatel co měl tik v oku a občas trhnul hlavou,jako by se připravoval ke kokrhání na nic neptal,jen na můj vztah k oné dotyčné co to vše spískala. Po pravdě jsem mu odpověděl,že žádný vztah nemáme,tedy už nemáme a to se mu líbilo a ptal se mne na to pořád dokola,jakoby tím že opakuji stejnou odpověď znovu a znovu byla pravda pravdivější. Nakonec jsem musel výslech sám utnout,protože zacházel do detailů zcela nevhodných a taky jsem měl strach,že si třeba zlomí vaz,jak tou hlavou trhal.
Třetí den,asi dvě hodiny před vypršením 48 hodinové lhůty po kterou mne mohli držet, povolali mne k výslechu ještě jednou. Když jsem šel po chodbě, vyšetřovatelé se svolávali a plácali mne po zádech a ukazovali zvednutými palci,jakože jsem cool. Porozuměl jsem až v okamžiku,když jsem po příchodu před toho mého vyšetřovatele uviděl svůj notebook navrácený z odborné analýzy na jeho stole. Nebudu zde popisovat co za fotky a která videa oné dotyčné co to všechno spískala jsem ve svém počítači měl. Ona sama seděla v koutě se sklopenou hlavou a s ruměnci studu,zatímco vyšetřovatel supěl a brunátněl vzteky. Po krátké konfrontaci kdy potvrdila,že jsem jako hacker nejen velmi známý,ale i nesmírně nápaditý a zručný ,vše ukončil můj ex offo advokát a já byl svobodný.
Venku na mne čekalo procesí z tábora a ti mi řekli,že je ona dotyčná mým vyšetřovatelem asi měsíc požádána o ruku. Nu každý příběh má končit happy endem,ale tento neskončil. Svatba nebyla.
Ale zpět k současnosti. Sedím tedy v emerickém eroplánu do Miami,odkud budeme pokračovat na Panenské ostroy. Vpravo je ing.Krejčiřík rentiér a vlevo nějaký Ind co se s celou rodinou vrací doUSA a je naštěstí menšího vzrůstu,takže se tu mačkám jen trochu. Já jsem na nejhorším místě,protože letenky objednává vždy ing.Krejčiřík rentiér a to tak,že má vždy místo u okénka anebo alespoň na kraji vícesedadlové uličky. Jen jednou mi patrně omylem dali na casch desku místo u okna,to mne ale ing.Krejčiřík v eroplánu předběhl a sedl si na mé mmísto. Neřeším to nijak,je to člověk mírně neduživý,stěžující si na bolesti zad a v mládí byl sláb na prsa. Nyní sedí vedle a chrní,přičemž naduvá tváře jako sysel torny. On anebo můj soused Ind neustále prdí,takže se tu nedá skoro dýchat a lidé si ž na nás ukazují pohledy. Nemohu nikam utéci,protože eroplán je přeplněn. A to jsme teprve čtyři hodiny ve vzduchu. Ještě zbývá šest. No a ted už máme do přistání jen hodinu,všichni krom mě spali a můj soused Ind dokonce na mém rameni.
Nemohu nezmínit nocleh v Paříži. Klidně bych zůstal spát na letišti mezi všude se povalujícími bezdomovci. Jeden dokonce zcela ožrat majíc vozík na kufry jako chodítko,přidržujíc se jeho madla, šněroval chodbu. V okamžiku když jsme ho míjeli vyprovokován patrně zjevem ing.Krejčiříka rentiéra,vrhl se na něj a chtěl jej škrtit. Nevím proč je tento člověk neustále obětí. Kohokoli. Potkáme li celníky ,chytnou ho a prohlížejí mu tělesní dutiny a on má pak týden trauma.Potápíme li se ,seběhnou se všichni žraloci v karibiku a chtějí jej ochutnat, potkáme li opilce chce jej bít. No a tentokrát to opilec přehnal,protože zapoměl že potřebuje chodítko,takže upad a byl úplně tuhej. Když se mi konečně podařilo ing.Krejčiříka rentiéra dohnat ( utíkal jako Zátopek) udělal na mě psí oči a žalostně řekl:"Luděčku půjdeme na noc do hotelu,ano?"
Hotel Navett Premiere Classe mohu opravdu doporučit. Stál jen padesát euro a za tu směšnou částku byla celá ponorková kabina s plastikovým koutem pro záchod a sprchu,která byla oddělena igeliťákem se zbytky bůhvíčeho a který se mi vždy po osprchování připleskl na tělo. Připlatili jsme si snídani,protože z poutače na nás jukaly dva křupavé croasany spolu s napěněným esspresem. Ráno jsme za těch pět euro dostali jen kus veky a tak jsem spustil povyk ukazujíc na ty dva křupavé croassany a napěněné esspreso,až je opravdu odněkud přinesli a potom je chtěli úplně všichni, včetně tlupy asiatů v počtu asi dvaceti ,co strašně mlaskali a suchá veka jim nejela. To už jsme ale odcházeli a já si představoval, o co víc budou asi mlaskat, když si ty křupavé croassany a napěněné esspreso vyhádají.
Tak a teˇd už je středa,pod vodou jsme ještě nebyli,neb mi celnící v Miami zadrželi kufr,protože jej označil pes a tak ten kufr zkoumali. Ing.Krejčiřík rentiér až do te´d padělal známku na zdejší slnice. Bůhvíjak se mu to nepovedlo a tak jej nechám řídit až do konce pobytu ,neb nechci psát jak sem poznal basu na St.Croix.

[Ludek]

.Tak jsem chtěl včera zhlédnout oskarový film Pianista na ABC. Bohužel i když jsem jej už viděl,skrze množství reklam naskakujcích snad každých pět minut,bylo stěží sledovat příběh. Zato ty reklamy. Zaujaly mne dvě. První ukazovala na rozdíl hmotnosti populace v USA a Evropě. Zatímco u nás je na reklamě na prášky na hubnutí reprezentantem cílové skupiny mírně oteklá žena,která se po třech měsících pojídání produktu stane neodolatelnou,v emerice je to před použitím pilulek sotva funící prasnice,která po třech měsících shodí na váhu a vzhled,že by se jí stále nedotkl podprůměrný Čech ani koncem hrábí,zatímco ona se nyní již šťastná potácivě batolí v rytmu walzu.
Ta druhá reklama byla na pilulky pro rozjívené děti. Před použitím asi dvanáctiletý chlapec dělal běžné dětské šprýmy,nedojedl oběd a při vyučování skočil pančitelce do řeči. No a po požití těchto pro správnou výchovu nezbytných pilulek byl tento hoch nyní již s výrazem kastrované lamy dáván příkadem,jak sedí a ani se nehne ve školním autobuse vedle ostatních nepřítomně zírajících dětí,kterým starostlivý rodiče tyto prášky již zodpovědně podávali. Celé to vypadalo jako zájezd bláznů vracící se z Pezinoku,kde se jako na jediné klince v dobách hlubokého míru třetí republiky prováděla lobotomie. Ve škole chlapec ukazoval svou domácí práci což byla sluneční soustava vytvořená z ovoce a kroužil s mandarinkou okolo pomeranče a všichni tupě a odevzdaně civěli kamsi za něj. No a doma sice pomalu ale dojídal a potom zase civěl a seděl a ani se nehnul.
Bůh nás chraň Ameriky!
Jsme nyní v eroplánu a za chvíli upadneme v Miami. Je tam 22 stupňů,což je o 6 méně jak na st.croix a 40 více než je dnes hlášeno v ČR. Obávám se že to přežiji jen stěží . Ing .Krejčiřík rentiér se vedle ustrašeně chvěje bojíc se přicházející zimy .

[Ludek]

Pokud navštívíte se psem Andalusii,mám několik rad,respektive zkušeností právě nabytých.
- chcete li ukázat psovi Afriku z Gibraltarské skály,klidně si vemte ty červené outdoorové boty,byˇt s těmi pískovými kalhotami vůbec neladí, na rozdíl od kožených kecek Pepe Jeans bez vzorku.
- ty pískové kalhoty nejsou,pro prodírání se vegetací která vzrostla protože všichni jezdí nahoru lanovkou,taktéž tím nejvhodnějším. Vemte si něco,v čem se budete cítit nejlépe,až budete vypadat jako prase.
-nevstupujte do Gibraltaru,výsostného území spojeného království,ihned jak vás to napadne ,protože jste šli zrovna kolem celnice,ale vraˇtte se do hotelu pro psovy dokumenty.
Nebudete pak muset zvířátko,které jste přebrali před ani ne dvacetičtyřmi hodinami zcela syrové,učit odložení a přivolání během půl hodiny.

Doufám,že mých rad užijete. Kdybych byl o tuto zkušenost chytřejší tak jako vy nyní,nemusel jsem v půli krkolomného výstupu na Gibraltarskou skálu ,špinavý jak prase,nadávat jak špaček. Byť to nebylo až tak neromantické. Byl jsem tam úplně sám,protože lanovka je asi pro úplně všechny příjemnější. Nořil jsem se do po prsa vysokých lopuchů a míjel staré palposty baterií, hlídající strategické průhledy. Musím se doma podívat do nějakého historického slovníku,ale jsem si skoro jist,že pevnost nebyla nikdy dobyta.
Ztrácel jsem se v neosvětlených tunelech a říkal si,že by se šikla včelovka Jarky Sýkorové.Bez Jarky ovšem. Ta se někde cpe studenou pečetí . Tma jako v rektu. Svítil jsem si telefonem a budoucí slavný plemeník ˇtapal za mnou poněkud se krčíc.
Nakonec jsem to dokázal. Odměnou mi byl nesmírně osvobozující pocit,když jsem na vrcholu s výkřikem "jsem pánem všehomíra!" močil směrem ku Africe.
Trochu se mi zablokovalo koleno a tak jsem si říkal,že eslivá tu natáhnu ráfy,tak mne snad bude ten pes žrát,než ho najdou,abych majiteli neudělal škodu.
A ještě jsem zapoměl napsat do těch rad co dělat,abyste nechodili na červenou. Přišlo mi divné čekat jak ovce na semaforu před prázdným parkovištěm s davem spoluchodců. Něco za mnou volali,ale kašlal jsem na ně. Nebylo to však parkoviště,ale runway místního letíště,která je průchodná /průjezdná skrz,jen když nic neletí. Sedající Fokker mne naštěstí minul,stejně tak jak jsem dokázal utéct tomu autu se sirénou,co mne následovalo. Schoval jsem se na záchodě Mc donaldu,psa uvázajíc u skákacího hradu. No a v tom mekáči jsem zjistil,že jsem v regulerní Anglii. Ceny byly v librách. Když jsem se odvážil ven,míjeli mne bobíci v modrých přilbách a patrové autobusy.
Stejně jak sem si při příletu připadal jako vystupujíc z nějakého časostroje,protože na stromech dozrávaly mandarinky,bylo to nyní jako po použití cestovního pláš´tě pana Viga. Z horké Andalusie mžikem v konzervativní Británii.
Tato mírná euforie mne přešla na cestě zpět. ˇSpanělé nás,mne a psa,nechtěli pustit do ˇSpanělska. Neměl jsem doklady. Psovy doklady. Zkusil jsem to dvakrát a dvakrát mne chytli a pak už,jak jsem vysledoval,dávali bacha.
Nezbylo mi nic jiného,než zakoupit v krámku na rohu nejlacinější místní uzeninu,která mimochodem chutnala náramně a učit toho výcvikem netknutého dvouletého psa odložení s přivoláním. Trenéři celého světa vězte,že pokud máte nouzi,naučí vás jak Dalibora housti. Rychle. Za půl hodiny to uměl. Odložil jsem jej asi třicet metrů před celnicí a infiltroval do zájezdu Cˇíňanů,předstíraje procházejíc shrben celnicí,že mám šikmé oči. Za dalších dvacet metrů jsem z davu hvízdl. Přiběhl v okamžiku,aniž by si někdo něčeho všimnul anebo chraňbůh třeba střílel.
No a teˇd to píšu v hospodě a zelévám vínem svůj garnáty přeplněný teřich. Ursus,krasavec přenáramný a budoucí slavný plemeník, pod stolem chrní znaven pochodovým cvičením.