 Každý, kdo se dnes rozhodne, ať už je jeho důvod jakýkoli, začít svého psa cvičit v obraně, musí se připravit na veskrze nemilá překvapení. Nechci nikoho zrazovat hned zpočátku, ale první konfrontace s figurantem (včetně mně), bývá povětšinou zážitkem nezapomenutelným, a to v tom špatném slova smyslu. Původně jsem chtěl tyto poznámky včlenit do některého dílu Abecedy, věnovanému obraně. Díky většímu prostoru v časopisu vzniká tento speciál. Neznamená to však, že následující řádky jsou určeny jen figurantům, či zájemcům o tuto činnost. Právě ono porozumění mezi psovodem a figurantem je tou nejlepší cestou k úspěchu, respektive neporozumění je tou nejjistější cestou k neúspěchu. Zoufalá šaráda, předváděná při běžných trénincích některými figuranty národními, či prvé třídy, kteří jinak při výkonu na soutěžích vynikají, už vyrazila dech nejednomu z nás. Doba se změnila Když jsem byl kluk, figuroval kde kdo, neměli jsme žádné ochranné pomůcky krom rukávu, na jehož obšití jsme si vybírali dvě brigádnické hodiny:-) Pamětníci jistě vzpomenou na vegu – úžasnou novinku. Tuším, že přišla v šestaosmdesátém. O nějakých kalhotách jsme si mohli nechat jen zdát. Kousalo se bez výjimky na pravou ruku, jen sem tam se někdo pokusil na kontrolácích použít levačku, většinou s pramalým úspěchem. Pravá strana figurantského těla byla rozdrápaná po každém tréninku do krve, o kousancích v podpaží, kam se občas nahoru naskakující psi trefili, nebyla nouze.Po pádu železné opony přišly ze západu první rukávy v té podobě, jaké je známe dnes, objevili se první tuzemští výrobci a díky jejich zdravé konkurenci jsme se, co se výroby pomůcek týče, stali světovou velmocí. Opačně je tomu však s figuranty. Je to nevděčná práce a na živobytí si s ní dokáže vydělat jen pár jedinců. Nevidím v tom nic nemravného nechat si zaplatit za to, že si figurant nechává huntovat tělo. Také ti, kteří své psy cvičí velmi často, díky jeho pomoci dosáhnou od svých uchovněných psů finanční satisfakce, kupříkladu v podobě uchovnění svého psa. Sám figuruji od svých třinácti let a o prvé peníze za svou práci jsem se odvážil říct až po dvanácti letech praxe. Doba se změnila. Dnes je normální, že se komerční figuranti rekrutují i z řad kluků, kteří se psem upoceně složili, v tom lepším případě, jednu zkoušku z výkonu a po dvou třech letech navštěvování cvičáku si zakoupili pěkné nové figurantské šaty a fotbalistické botky, uvázali šátek na čelo a na auto si nalepili výrazné - profesionální výcvik psů. Homo figurantus a jeho poddruhy I když to možná zní divně, buďme za to rádi. Buďme rádi, že alespoň někdo se snaží pracovat. Cesta k figurantskému vševědění vede přes slabé a pokažené psy. Ti dobří se trénují snadno, ale učinit z chvějícího se strašpytla bojovníka, či z flegmaticky civícího ňoumy rychle útočící smršť, stojí roky a roky práce na sobě samém. Hledání vlastní cesty je obtížné. Nejlepší je spravovat psa, kterého jste sami zlomili. Naučí vás to příště nechybovat. Ani ty nejlepší kožené kalhoty frabo nezabrání těmto novicům v mnoha prohrách a někdy i nevratných poškození psů. Pokud to ale vydrží a vezmou si poučení ze svých chyb, dříve či později zjistíte, že se ten nápis, který si před lety nalepili na auto, konečně zakládá na pravdě.Tento speciál Abecedy výcviku by měl v budoucnu napomoci nejen nováčkům, ale i těm zkušeným, protože je mi smutno, když například vidím, jak se cvičí vyštěkání kopanci. Figurant se diky evoluci vyvíjel jako každý jiný druh a postupně se rozdělil na různé poddruhy. Zmíním deset nejzákladnějších: Figurant rozoumek – povětšinou člověk vyššího vzdělání, nebo alespoň majíc někoho takového v rodině – manželku, matku, popřípadě strýce či přítelkyni. Tento se nácviku obrany věnuje spíše vědecky. Obrací se na všechny možné autority s dotazy, často doplněnými „dobře míněnou“ radou a dychtivě skupuje dostupné materiály, jako jsou videokazety a publikace, co na tom, že třeba v hebrejštině, hlavně že to má doma, hebrejsky se doučí později. Při sledování onoho německého, holandského, amerického, či frýdecko- místeckého figuranta, který je na videokazetě a který jej po právu oslnil, usilovně přemýšlí, v čem je jeho práce lepší. Je bystrý hoch, takže si povšimne jeho červených kopaček a ty si také koupí. Poté již ví, že je nepřekonatelný, alespoň ve svém regionu a nejenže napustí hlavy posluchačů vlastní teorii, ale bohužel i praktickou ukázkou svého umu. Povětšinou zlikviduje zvířata přihlížejících. Figurant dědic - syn (popřípadě synovec či svěřenec) regionálně úspěšného figuranta či trenéra, od mala přiváděn na cvičiště, k práci povětšinou latentně nucen. Figurování je pro něj stereotyp a v podstatě jde o to, aby pes nějak kousl, ale – a to je třeba zdůraznit – je potřeba vytknout psovodu jeho chyby. Bohužel tento typ, poněvadž si figurování sám nevybral, ale byl vybrán pro figurování jinými, se rekrutuje často z přizdisráčů. Opírajíc se o autoritu dozorující osoby, může klíďo píďo říkat nesmysly a taktéž dělat fatální chyby. Od něho nejčastěji uslyšíte – „uznávám jenom rukáv“ (to když se bojí o ručičky, které by mohly držet kůži či peška), „pokud by mě ten tvůj pes kousnul jinam, tak ho tak zřežu, že uteče“, „nechtěj po mně, abych si od psa bral zpět rukáv a hrál si s ním“. Tato skupina, pokud nemá výcvik psů jako jediný způsob obživy, naštěstí odchází po přibližně třicátém roku věku. Mořský vlk – sám kdysi úspěšný, avšak nyní již snící na vavřínech a to proto, že fyzicky už nestačí, byť by mohl, protože ztloustnul a zlenivěl. A vůbec, věk nikoho nepovzbudí, a také proto, že je prostě líný se pohnout, za cenu únavy, popřípadě bolesti stárnoucího těla, vykonává však svůj job s jistotou, neb kdo je víc nežli on, a kdože mu to sahá po kotníky. Plouživým krokem podává rukáv při zemi. John Travolta – tento název odvozen od filmu Pomáda, figurant tohoto druhu má povětšinou brilantinou upravené vlasy. Nechybí zlatý řetěz kolem krku a zánovní figurantská výbava křiklavých barev. Kopačky jsou plné reflexek. Je vždy důkladně oholen, a pokud vedle něj stojíte na pisoáru a mrknete se, je vidět, že úplně všude. Bohužel tento druh je ne neobvyklý, a to zejména v německy mluvících zemích, a protože je to povětšinou i „hodný hoch“, bývá oblíben a chválen, což znemožňuje jakoukoli změnu jeho práce po případné kritice. Nadčlověk – ne, nejedná se o árijce, nýbrž o figuranta, jenž je přesvědčen o nadřazenosti svého stylu, a také o naprosté nepřekonatelnosti svých metod a přehršlích zkušeností. Jen tak se s někým nebaví, povětšinou je sexista a taktéž se často urazí. Pokud je však konfrontován výkon jeho svěřenců s nějakým jiným figurantem a tito (povětšinou to tak je) neuspějí, kroutí očima v sloup a dává hlasitě najevo, jak nešikovně si jeho svěřenci počínají, a že jindy je to o mnoho lepší. Takyprofesionál – možná kdysi zapálený pro výcvik, nyní však pracující v oboru pro to, že jinde by lepší peníze nevydělal. Nikdy neudělá rychlejší pohyb a už vůbec nikdy neriskuje. Na straně druhé dokáže práci protahovat – aby měl zákazník dobrý pocit, že dostal, co si zaplatil – a to až do umoření psa, kdy obranu ukončí až po tom, kdy vyčerpané zvíře, utahané kousáním do ničeho, má poloviční, povolený zákus. Atlet – výborný na stadionu, figurující soutěž, rychlý, skoro vždy dokáže psa prohodit, málokdy upadne. Horší už to je na zkouškách – pochopitelně vy, kteří jste ještě na žádných nebyli a také vy, jež jste již zapomněli, jaké to je být svázán trémou začátečníka, když pes třeba nebyl až tak ten nejlepší, a když jste s povděkem oceňovali každičkou pomoc právě figuranta, o přimhouřeném oku rozhodčího nemluvě, budete zásadně proti – tak tedy na zkouškách jeho atletický výkon, budí pozdvižení mezi škodolibými čumily, kteří vyprávěji,jak to ten figurant psům nandal, a že tam psovodi nemají lézt, a zděšeni právě mezi onou hrstkou odvážných, kteří nepočítali, že na zkoušce ZM bude stejný tlak a rychlost jako na mistrovství světa. Figurant atlet má svou přípravu mladých psů sestavenou taktéž z prvků vrcholové kynologie, což přežijí jen ta nejodolnější zvířata. Strejda – vyskytuje se zejména na venkovských cvičácích – je to málo častý druh. Má svou partičku na cvičáku, je to pozitivně naladěný člověk. Ví, že ostatní potřebují pomoci. Nemá ambice, ale entuziasmu má přehršle. Těchto je málo, pokud je potkáte, važte si jich, neb dodnes věřím, že právě lidé tohoto druhu jsou pilíři nejen naší kynologie. Jeho zkušenosti jsou posbírány povětšinou v regionu, ale nemusí být vůbec špatné, protože tento strejda má i cit a dokáže oddělit zrno od plev. Sám jsem na jednom takovém strejdovi připravil psa na svůj největší úspěch a jsem přesvědčen, že kdyby se rozhodl neprovozovat kynologii pouze jako hobby, jeho hvězda svým jasem zastíní ostatní. Figurantus rapidus ferus - kynologie a obrana mu učarovala a udělá vše, aby vydržel v té nejlepší kondici co nejdéle. Jen proto pravidelně cvičí, chlastá jen trochu a kouřit už přestal, i když má rád ženské a víno a zpěv. Je mu jedno na koho řve, hlavně že psovod udělá to, co chce, protože pro svůj cit, který si buď lety vydřel anebo mu byl dán pánembohem, ví dopředu, co se stane. Povětšinou extrovert a rukáv má na ruce minimálně 5x za týden. Stále se snaží dosáhnout až za svůj limit, a to i na tréninku s bezvýznamnými lidmi a psy, protože ví, že nikdo bezvýznamný neexistuje. Koneckonců si za svou práci nechává platit. Nikdy však nevezme peníze od člověka, o kterém ví že byl, anebo tuší že bude, přínosem pro kynologii. Poněvadž je plný testosteronu a adrenalinu, většinu informací během obrany řve jako zupák, což slabší povahy kvitují pláčem. Přátelství je mu nade vše a ženami mírně opovrhuje. Riskuje své zdraví a léty se naučil překonávat úpornou bolest zad a poškozených kloubů. Doufá, že nakonec skončí v truhle, ve figurantských hadrech a kopačkách, se šátkem s hnáty na hlavě a ve zkřížených rukách na prsou, jako faraon své insignie, bude svírat bič a leaderstock. Mirek Dušín – na cvičišti oblíben, nepije alkohol, nekouří, o marihuaně ví jen z doslechu. Má pouze jedno děvče, kterému je věrný. Nekleje. Na svěřence a klienty neřve. Nikomu neskáče do řeči. Je vzdělaný. Není závistivý. Neustále se snaží pozvednout svůj um a také pravidelně trénuje své tělo, takže i po čtyřicítce má vyrýsované břišní svaly. Jeho práce je víc než výborná a když udělá chybu, nestydí se ji přiznat. Bohužel jako komerční figurant, není nejlevnější. Ne to není utopie i takoví existují. Z těchto deseti poddruhů jsou k výuce psů plně použitelné pouze tři poslední. Svět ale není černobílý a je v pohybu. Stejně jak se všechno mění, mění se i figurant, takže nedivte se, že se může z někoho opravdu dobrého stát vyhořelá troska, anebo ze strejdy takyprofesionál. Na druhé straně se může i to největší kopyto naučit pohybovat elegantně a ten nejnamyšlenější John Travolta se může chytnout za nos a začít se snažit myslet více na ostatní, než na sebe. Sám s údivem sleduji dráhu jednoho „dědice“, který se stal nejen svazovým figurantem, ale i profesionálem a teď, když se nad tím vším zamyslím, tak asi i Mirkem Dušínem. Usnadněte cestu nováčkům Figurantů ubývá – nebo ještě lépe, nepřibývá. Pokud máte na svém cvičisti někoho, o kom si myslíte, že by mohl tuto nevděčnou práci zastávat, oslovte ho. Může být introvert a neodvažuje se říci o možnost zkusit dávat psům kousnout. Tvrdím, že dobrý figurant nemůže být přizdisráč, ale věřte mi, že právě introvertní lidé přizdisráči povětšinou nejsou. Jen to nedávají s halasem najevo, jako my, extroverti. A tak si všímejte těch kluků (a možná i holek, znám dvě výborné figurantky), kteří by se v budoucnu chtěli chopit rukávu. Vím, jak mnozí již zaběhnutí figuranti neradi vidí, jak se do hader oblékají noví, možná mladší. Snad proto, že každý z nás má velké ego a podvědomý strach ze zahanbení výkonem někoho, v budoucnu možná lepšího. To, místo pomoci, pochvaly a povzbuzení, vede k pohrdavým úšklebkům, uštěpačným poznámkám, k hlasitému upozorňování na začátečnické chyby tohoto eléva.Asi nejprvotnějším impulsem pro napsání těchto řádků bylo přečtení článku „známého kynologa“, jenž se pozastavoval nad tím, že figuranti mění své chování v případě, že je tréninku na cvičišti přítomna nějaká lepá děva. Skoro až pohoršeně poukazoval na nevhodnost nějakého předvádění se. Ovšemže – při absenci rozumu se takovýto figurantský elév bude možná chtít pochlubit, jakýže to je silák a jak si dokáže s pejskem poradit, až on uteče - tato historka však patří kamsi mezi něco stejně nepravděpodobného, jako je udělení Nobelovy ceny úředníku finančního úřadu. Vzpomínám, jak jsem se snažil a vůbec, ale opravdu ani trochu, jsem nechtěl udělat nic špatně, když byla přítomna Táňa Brzobohatá, kterou jsem jako třináctiletý strašně miloval. Byla stejně stará a měla názory šestnáctileté, což mi imponovalo velmi. Bohužel jí to zůstalo dodnes. Ty názory. To ale není relevantní. Relevantní je fakt, že vějička na kterou budoucího figuranta lapíte, může být jakákoli. Důležité je ji nachystat tak, aby se jí držel co nejdéle. Pokuste se všichni usnadnit cestu nováčkům, myslete nejen na budoucnost vlastní, ale hlavně na onu nepříliš vzdálenou budoucnost celé služební kynologie, kdy se nám může stát, že se propadneme do stejně nešťastného spodního patra, v jakém se nyní nachází okolní státy a USA. A každý ten kluk či holka, co to chtějí zkusit a teď to tady čtou, ať si řeknou na svém cvičáku o možnost to zkusit. Nevzdávejte se, nenechte se odbýt. A ať už je váš oponent jména zvučného, anebo spíše by chtěl své jméno zvučným míti, nevšímejte si ho. Nedejte se odradit posměváčky a škarohlídky, snažte se překonat únavu, možný strach ze psů, trému a hlavně počáteční neúspěch. Poděkujte vždy těm, jež na vás pustí své psy, protože oni riskují, že je na začátku nechtěně pokazíte. Nejistá budoucnost obrany Celá disciplína obrany je v ohrožení. Demokracie přinesla křiklouny a jsem přesvědčen, že jakmile budou mít šanci ti z kynologů, jež v této disciplině neměli úspěch, budou to právě oni, kdo započnou kampaň, složenou dílem z udávání a dílem z přesvědčování nic nevědoucí široké veřejnosti, která nemá ani ánunk o tom, co nejen obrana, ale i pes je, o škodlivosti těchto cviků jak pro psa , tak o nebezpečí pro okolí, i když dnes všichni víme, že něco takového je hloupost.Pokud se vám to zdá přitažené za vlasy, pro příklad nemusím chodit daleko. Stejné to bylo i se zákazem kupírování uší – to opravdové zlo rozpoutali až ti majitelé nekupírovaných jedinců dříve kupírovaných plemen, jejichž psi měli jedinou překážku v úspěchu. Ty lepší, avšak kupírované, kteří jim stáli v cestě. A pro stále ještě překvapené a nevěřící opět příklad ze života. Nedávno diskutovaný zákaz či omezení držení některých plemen kvitovala jistá rozhodčí tance se psem souhlasně, protože ona sama má přeci borderky. Nechápala, že hrana, kterou by nechala zvonit, se časem rozezvoní i pro ni, protože se třeba borderka nebude líbit jinému rozoumkovi s jezevčíkem. Anebo záchranáři – pociťujíc jako nespravedlivé, když na mistrovství záchranných psů získávali výborné hodnocení psi úspěšných závodníků všestranného výcviku, kteří pro svůj věk přešli k záchranařině, a byť byli nováčky, zastiňovali ty, jež si účast vydřeli. Cesta byla jednoduchá – utnout to jednou provždy podmínkou členství v brigádě, spojeném s čekatelstvím, a zdůvodněné tím, že oni nechtějí mít mezi sebou někoho, kdo cvičí psa jen proto, aby složil nějakou zkoušku. Mohu zodpovědně říci, že pouze složení zkoušky bylo motivem výcviku asi jen půl promile lidí, které jsem za svou třicetiletou praxi potkal. Právě pro tuto „milou“ náturu kynologického národa stále častěji myslím s obavou na následující generace. V té vzdálené budoucnosti – to už možná bude obrana považována, za něco stejně strašlivého, jako je corrida. Myslím na tu generaci, jež bude následovat tu naši. Na tu generaci, která bude okouzlena kynologickým sportem, který se již dnes, díky výraznému posunu v etologii, přiklání spíše než ke drilu, k radostnému soužití se psem. Na tu generaci, která bude zastavena ve své práci na prahu dosažení harmonie mezi potřebou psa a naší možností mu umožnit to, co je pro něj nejen přirozené, ale i krajně žádoucí. Tato generace bude ne nepodobna eunuchům prohlížejícím si dívky v římských lázních. Konkurencí k udržení exklusivní značky Služební kynologie je a asi vždy už bude okrajovou záležitostí a doba, kdy bylo v každé vesnici cvičiště, je ta tam a nikdy se patrně nevrátí. Mám na mysli tu dobu, kdy jsme v montérkách a v rukávech na pravé ruce, učili psy skákat na zadržení co možná nejvýše, a mnohem víc než pucování pohárů bylo pomočit po těch strašlivých cvičákových pijatykách stožár s vlajkou svazarmu, což se rovnalo pohovoru s výborem klubu, a to byli panáci a sardele, titulující se navzájem soudruhu a soudružko. Mělo to však své kouzlo a po letech mě velmi často popadá nostalgie, to když si prohlížím staré diplomy na zdi, které tam mám jako past na zákazníky. Trochu jsem odbočil, vraťme se k figurantům.Sám jsem pár kluků vychoval. Někteří se stali úspěšnými, jiní zmizeli. Doufám, že se objeví další a je to na nás všech, aby se udržela pomyslná exkluzivní značka, kterou se čeští psi mohou v zahraničí pyšnit právě kvůli cvikům obrany. Už několikrát jsem se setkal s poněkud rozzlobeným dotazem, proč to píši – to když začala vycházet Abeceda výcviku tady ve PPČ. Není přeci potřeba více konkurence. Ať si každý najde svou cestu přes své chyby. To je ovšem omyl. Konkurence právě potřeba je. Jen díky soutěžení je možné posouvat limity dál a dál. Stejně tak není třeba se obávat vytvořit nové figuranty. Věřte mi, že kdyby jich bylo 10 x více než dnes, práce pro ně bude, a pro ty nejlepší i dobře zaplacená. Když ne doma, tak v zahraničí určitě. Návod, jak na to, který zde bude od příštího čísla, neberte jako jedinou cestu k úspěchu. Je to jen jedna z nich. Mně se však plně osvědčila. Obávám se, že bych v rámci úvodu tohoto speciálu mohl takto drmolit donekonečna, takže jedna perlička nakonec. Víte, jak mě potrestal výbor našeho klubu, když jsem před třiceti lety cosi provedl? Zakázal mi figurovat. Dovedete si představit, že byste takovýto trest uložili dnes nějakému figurantovi? |
|---|
