Tak po úmrtí Sisi (Alessandra Halit Paša) mě postihla další rána. Zjistili jsme, že Amee je nemocná. Její nemoc se jmenuje Leishmanióza a zpusobuje ji parazit Leishmánia. V našich podmínkách se jedná víceméně o ojedinělé onemocnění. Tento parazit je přenášen pakomárem z rodu Phlebotomus, kteří se vyskytují v Jižní Evropě.
Nejdříve bych Vás ráda seznámila s tímto onemocněním citací článku pana MVDr. Stuchlého:
Leishmanióza
Původce:
"Prvoci" rodu Leishmania (ničivky) z třídy trypanozóm neboli trypanozomatidů (Trypanosomatidea), u psů zejména druhy Leishmania tropica, L. infantum, L. chagasi, L. peruviana
Výskyt:
Leishmania tropica a L. infantum se vyskytuje v jižní Evropě, Asii a Africe a způsobuje leishmaniózu Starého světa. Leishmania chagasi a L. peruviana se vyskytuje v Severní a Jižní Americe a způsobuje leishmaniózu Nového světa.
Parazitace:
Ke svému vývojovému cyklu potřebují leishmanie dva hostitele. Jedním jsou psi, kočky, lidé, příp. jiní savci, druhým drobní komárci neboli flebotomové, působící současně jako jejich přenašeči (vektoři). Pro druh Leishmania tropica a L. infantum jsou to komárci (zvaní také koutule) rodu Phlebotomus, pro druh Leishmania chagasi a L. peruviana flebotomové rodu Lutzomyia.
Leishmanie patří mezi "prvoky", tzv. bičíkovce, opatřené buď trvale, nebo aspoň v určité fázi vývojového cyklu, bičíky. V těle psa (kočky, člověka, jiného savce) cizopasí bezbičíkatá (amastigotní) stadia. Napadají buňky monocyto–makrofágového systému (monocyty jsou bílé krvinky schopné opustit krevní řečiště, proniknout do tkání postižených zánětem a změnit se v makrofágy, které pohlcují neboli fagocytují choroboplodné zárodky, např. bakterie) a další buňky retikuloendoteliálního systému (RES, součásti imunitního systému, soustavy fagocytujících buněk roztroušených v různých orgánech, zejména ve slezině, v játrech a v lymfatické tkáni). Množí se v nich, až je zcela zaplní. Napadené buňky pak praskají a uvolnění cizopasníci napadají další buňky. Flebotomové se nakazí při sání bezbičíkatými stadii cirkulujícími v periferní krvi a lymfě. Ta se v jejich těle mění ve stadia bičíkatá, která se 4. – 5. den po infekci stěhují do ezofágu (jícnu) a faryngu (hltanu), kde pokračují v intenzivním množení. Ucpávají jícen a vyvolávají u komárků hlad, který je nutí tím dychtivěji, i když marně, napadat savce na nichž obvykle sají. Přitom je infikují. V savčím hostiteli se bičíkatá stadia mění v bezbičíkatá, která opět napadají buňky monocyto–makrofágového komplexu a retikuloendoteliálního systému.
Zatímco u lidí se rozeznává leishmanióza kožní a leishamióza vnitřních orgánů neboli viscerální, u psů má onemocnění podobu generalizovanou, postihující celý organismus, kůži i vnitřní orgány. Pacient je chudokrevný, trpí zvětšením jater a sleziny (hepatosplenomegalií), nedostatečností (insuficiencí) ledvin, bývá únavný a hubne, občas má horečku a krvácí z nosu, sliznice má bledé, mízní uzliny zvětšené, trpí průjmy. Kožní změny se nacházejí především v okolí ušních boltců, nozder, ramenních kloubů a na okrajích očních víček. Srst je na těchto místech řídká, lámavá, na kůži se tvoří granulomy (útvary vzniklé nahromaděním vazivové tkáně), které mohou ulcerovat (zvředovatět). V krevním obraze se zjišťuje leukopenie (snížení celkového počtu bílých krvinek), monocytóza (zvýšení počtu bílých krvinek zvaných monocyty) a anémie (snížení množství krevního barviva a počtu červených krvinek). Psi v oblastech, kde se leishmanióza vyskytuje trvale, vzdorují nákaze výrazněji, než ti, kteří se do nich dostanou z míst, kde onemocnění není běžné. Ovšem dostanou-li se psi pocházející z oblastí trvalého výskytu leishmaniózy např. do střední Evropy, objeví se u nich záhy příznaky onemocnění.
Diagnosticky se používají buď metody sérologické (průkaz specifických protilátek), případně biopsie kostní dřeně sterna (hrudní kosti) nebo mízních uzlin.
Léčba a prevence:
K léčbě se používají přípravky na bázi antimonu, které se podávají asi 3 týdny. Tato léčba však nezajišťuje úplné uzdravení.
Tam, kde se vyskytují flebotomové, je proti nim možno preventivně používat speciální repelentní přípravky. V našich podmínkách, kde flebotomové nežijí, se leishmanióza šířit nemůže. I když je pes považován za rezervoár této parazitózy, tam, kde chybějí komárci (flebotomové, koutule), nezbytní vektoři leishmanií, tento význam nemá.
Nyní se vrátím k Amee. Nakazila se nejspíše v roce 2005 na Korfu nebo v jižní Itálii. Příznaky onemocnění se s větší mírou objevily loni ke konci listopadu. V té době jsem byla doma se Sisi, která byla po operaci kolenního vazu. Amee začala pokašlávat, byla taková celá strnulá. Tak jsme jeli na veterinu a léčili se antibiotiky s chřipkou. Po týdnu se stav nelepšil, ale následoval další záchvat. Amee měla horečku a zase byla celá paralizovaná. Ja si všimla, že má zvětšenou uzlinu. Na veterině nasadili silnější antibiotika, ale po týdnu se stav zhoršil. Měla zvětšené další čtyři uzliny. Poté jsme řešili boreliózu, která byla vyvrácena. Uzliny byly stále zvětšené a stav se nelepšil. Střídaly se horečky. Nakonec se dělala biopsie z uzliny a po vyšetření nám došla šokující zpráva. Amee má lymfom (rakovina lymfatického systému). To vedlo k vyoperování mízní uzliny a k jejímu vyšetření. V době, kdy jsme čekali na výsledek bohužel nečekaně zemřela Sisi. To jsem pak byla paralizovaná já, protože hrozilo, že v nejbližší době ztratím Amee. Naštěstí se rakovina nepotvrdila. Výsledek vyšetření uzliny byl:"Reaktivní mízní uzlina". Amee se výrazně zlepšila a tak jsme usnuli "na vavřínech". Uzliny nikdy nesplaskly, střídavě byly zvětšeny více.
Bohužel tak v půlce června došlo ke zhoršení. To se opět projevovalo zvětšenýma uzlinama a pohybovými problémy. Vyvrcholilo to koncem června, kdy jí téměr chvilkově ochrnula zadní část těla. To vedlo k rozhodnutí, jedeme na Jaggy, je to páteř. Na Jaggy udělali vyšetření "komplet celého psa", protože Amee měla nateklé uzliny, klouby, střídavě kulhala na všechny končetiny a zrovna v ten okamžik měla i horečku. Takže jsme zjistili, že má všechny klouby z ortopedického hlediska naprosto vpořádku, vyšetření páteře se dělalo magetickou rezonancí a opět bez nálezu. No a uzliny, masivní výskyt Leishmanie. Pan doktor si jí tam chtěl hned nechat, jenže na léky jsme pak čekali tři týdny, takže jela domů. Dostala nějaky slabší lék, na který výborně zareagovala a do minulého pátka byla ve skvělé formě. Začala zase běhat za míčkem (já byla smířena s tím, že už v životě běhat za míčkem nebude), začala se opět osvalovat. V pátek měla zase záchvat, ale to byla "akce" na tři dny. Je přesně poznat kdy se to blíží. Od pondělí je na týden na klinice Jaggy, kde bere silný lék (bohužel má účinky jako chemoterapie u člověka) a tak musí být pod dohledem. Amee je velký závislák, aspoň v mých očich a tak teď prožívám jeden z nejhorších týdnů mého života. Zatím máme informace, že je vše v pořádku a tak doufám, že to dobře dopadne.
Z vyšetření vyplynulo, že je Amee víceméně zdravá až na toho parazita. Poslední dobou, jsem byla dobrmanem i děním kolem plemene, tak znechucená, že jsem byla přesvědčena, že už dobrmana nikdy mít nebudu a nebyla jsem si ani jista, jestli chci nějakého dalšího psa. Teď ve mě jiskří naděje, že mi přece nemůže každý dobrman umřít na páteř. Samozřejmě u Amee nelze nikdy vyloučit, že zemře na DCM či jiné srdeční specialitky, ale momentálně "kromě Leishmaniózi" je zdravá. Dokonce se podivovali, vzhledem k masivnímu výskytu, že má veškeré orgány vpořádku. Prý musí být velice silná.
Tento text jsem napsala i jako varování pro všechny, kteří chtějí se svým pejskem k moři. Proti této chorobě NEEXISTUJE PREVENCE. Riziko přenosu, lze snížit silnými repelenty nebo speciálním obojkem (teď si nevzpomenu na název, pokud bude zájem, dohledám a vložím). Tento parazit je přenosný i na člověka, četla jsem i studie, kdy popisovali nemoc u českých dětí, které se nakazili.
V případě, že máte s touto nemocí zkušenosti, ráda bych se podělila o zkušenosti a zážitky.